Jsem od přírody tvor líný a pohodlný. Přesto se občas dokopu k pohybové aktivitě. Vlastně v létě trávím na koloběžce nejedno víkendové odpoledne. Po zimě je ovšem start poměrně náročný.
Zima se na mě znatelně podepsala. Svaly, šlachy, orgány, celé já zlenivělo a ztrouchnivělo. V rámci sloganu ve zdravém těle zdravý duch se rozhodnu oprášit sportovně mučící nástroje. Pochybuji, že ozdraví duch, ale tělo by mohly. Sundám jsem ze šlapadla (orbitrek) veškeré oblečení, sfouknu usazený prach, nazuji botasky, pustím si oblíbený film a stávám se šlapkou. Prvních deset minut zvesela střídá levá noha pravou a plíce svědomitě zásobují kyslíkem.
No vida, není to taková hrůza, jak se na první pohled zdálo. Přeci jen ještě nepatřím do starého železa. Uplyne dalších pět minut, nohám ztuhne úsměv na rtu, plíce se na mě vykašlaly a lapám po dechu. Pot ze mě stříká silou vodopádu. Propadám cvičící depresi, to vážně více nezvládnu? Stačí pouhých patnáct minut a jsem téměř mrtvá. Už je to hrůza, ale nevzdávám to, přeci mě nezdolá šlapací nesmysl. Dalších pět minut je delších než celý život, končím a přístroj se vítězně chechtá. Druhý den se pohybuji pomalu a ztuhle. Orbitrek míjím velkým obloukem.
O pár dní později, v sobotu odpoledne prohodí mužík:
"Provedl jsem údržbu koloběžek. Nafoukal kola a seřídil brzdy. Můžeme vyrazit.“
Mám chuť vyrazit s ním dveře.
"A opravdu musím?“
"Venku je hezky, tak zvedni své staré kosti a jedem.“
"No tak jo.“
Přestože žijeme v Praze, cyklostezky jsou perfektně označené a nedaleké Prokopské údolí poskytuje azyl všem sportuchtivým. Pro začátek volíme okruh cca patnáct kilometrů, na kterém jsou nezbytná odpočívadla v podobě dvou hospod. Mužík jezdí zásadně na pivo, jakékoli jiné palivo nepřipadá v úvahu. Porovnám-li ceny benzínu, piva a průměrnou spotřebu, vyjde provoz muže přeci jen levněji než čtyřkolového miláčka. Proto neremcám a zastávky toleruji.
Startujeme tempem mého líně znechuceného těla. Kolaři nás s pobaveným úsměvem míjejí, zřejmě se motáme pod koly, ale nevypískají nás. Koloběžka je dobrá na rovince, úžasná z kopce a dech beroucí do kopce.
Pět kilásku po rovince pohodově zvládám a stíhám pozorovat okolí. První mírné stoupání pokořím bez ztrát na životě. Následuje pivní pauza, koloběžku položím do trávy a funím. Mužík se ani nezadýchal a s blaženým úsměvem doplňuje palivo. To se někomu koloběží, když nesedí celé dny v kanceláři a má v práci pohyb. Rozdíl fyzické zdatnosti je znát.
"Můžeme dál?“
"Jasně, jsem OK.“
Relativně neboť vím, že následuje vražedný kopec.
Odevzdaně zvedám dopravní prostředek a jdu. Krok za krok strkám tu mrchu před sebou, v půli kopce začínám vidět mlhavě.
"Jsi kočka, jsi kočka a perfektně urobená,“ pěje mi něžně do ouška Elán z MP 3.
Jasně, červená jako rajče a potím se jako kráva. Kočka.
Potřebuji stěrače na oči, nestíhám otírat pot z čela a mám pozadí i popředí. Konečně posledních pár metrů, zdolala jsem Mont Everest.
"Koukej, jaký je krásný výhled.“
Ha, ha, nevidím, neslyším, nemůžu. Vyrovnávám se s nadmořskou výškou.
"Hm, doma na telku z gauče by byl lepší.“
"Neboj, časem si zvykneš.“
Nechci si zvykat, chci být líná a tlustá.
Závěrečnou část trasy se s koloběžkou podpíráme, místy něžně objímáme. Doma upadnu na vysněný gauč neschopna ničeho. Ještě týden vstávám z postele po čtyřech a sedím velmi opatrně – bolí mě zadnice.
Další víkend muž pronese:
"Dnes je pěkně, dnes by to šlo.“
