Sobota ráno. Popíjíme s mužíkem kávu. Běžný začátek víkendu. „Nějak mě škrábe v krku,“ prohlásí individuum v noční košili a následuje významné zakašlání. Po osmnácti letech manželství dokáži během sekundy dešifrovat manželovu kódovanou zprávu.
Vida, podzim dorazil v plné rumové síle. Zmiňované roční období se v naší rodině projevuje zvýšeným průtokem rumu hrdlem drahého. Prevence je prevence. Každý bacil, který se mihne v blízkosti dvou metrů, je třeba bacit flaškou rumu.
„Hmm a máš teplotu?“ projevím povinný zájem a dál si v klidu čtu noviny na netu.
„Včera večer jsem měl třicet sedm.“
A jééé, krize v rodině. Konec klidu. Muž těžce ochořel. To zase bude víkend. S povzdechem zaklapnu noťas. Z kuchyně přinesu teploměr.
„Na, změř se.“
„Houbelec máš a ne teplotu.“ konstatuji chladně po pár minutách.
„Ale včera jsem měl.“
Muž nasadí ublížený pohled psa, kterému páníček odmítá dát pamlsek. Už pár let na mě neplatí.
„Bolí mě celý člověk.“
Kýchne a vítězně po mě hodí očkem.
„Hele, neprskej po bytě viry.“
Co jsem to vypustila z huby?
„Ha, vidíš, potřebuji kvalitní čtyřiceti procentní desinfekci a přestanu prskat.“
Během sekundy se rozhodnu pro nejvýhodnější řešeni. Pro mne.
„Jdu do práce. Uvař si čaj s citrónem.“
„Bez rumu? Chceš mě zabít?“
Občas ano. S vidinou pár klidných hodin v práci odcházím. Celé dopoledne čtu smsky o aktuálním stavu zdraví pana domácího.
„Kýchám.“
„Teče mi z nosu.“
„Kašlu.“
„Už mám horečku.“
Zřejmě strčil teploměr do čaje.
„Bolí mě hlava.“
„Je mi teplo.“
„Je mi zima.“
Hmm, během běžného pracovního dne mám tedy větší klid. Snažím se pracovat, zatím co mobil neustále hlásí příchody nových zpráv. Už jsou jich davy. Tlačí se v přístroji jako sardinky v oleji. Kolem poledne vymoženost moderní techniky vypínám, čert ho vem. Nejen mobil. Jak však doma vypnout otravného maroda? Rumem.
Je mi zcela jasné, kam počiny mužíka směřují. Snaží se mě udolat, otravovat, dokud bytem nezavoní typická podzimní rumově-čajová vůně. Tentokrát se ovšem nedám a rumík nedám. Podzim a zima jsou dlouhé, finanční úspory klesají a cena alkoholu roste. Obrněna trpělivostí se odpoledne vracím k rodinnému krbu. Totálně vyhaslému, plotna studená, oběd v podobě nezpracovaných potravin v lednici. Pacient se válí na gauči pod dekou a spí. Opatrně se dotýkám zpoceného čela. Je podezřele horké. On si snad kvůli tomu rumu i horečku vsugeroval.
Potichu opouštím byt. V Tescu kupuji hned litrovku. Rychle uvařím oběd a na konferenční stolek stavím rum s čajem a spoustou citrónu. Muž je rázem vzhůru, rumový odér by probudil i mrtvého. Blaženě se usměje.
„Víš, že tě miluji?“
Ochraptěle šeptá skelným, horečnatým pohledem upřeným na hrníček.
Komu je vyznání vlastně určeno?
