Podzim už netrpělivě přešlapuje na prahu. Sotva dveře otevřu, strčí jen dva prstíčky a na svém chvostu odveze do doupěte deprese. Už jen název ročního období probouzí choutky strčit hlavu do písku, nejlépe na pláži Řecka. Bohužel nutnost finančně zabezpečovat drahé příbuzné přikazuje zůstat zde a přežít. Podzim i zimu. Je zvláštní, jak jsou si jazykově podobné. Stejně obdobně je nemám ráda. Jaro můžu a léto miluji. Láska však trvá krátce. Příliš.
Jako dítě jsem si předvoj zimy užívala. Jeho pestré barvy, jeho vůně prvních mrazíků, jeho chuť brambor pečených v ohni. Nadšeně sbírala kaštany i žaludy a stavěla zvířátka, která za pár týdnů zplesnivěla. Sbírala listy, vkládala do knížek a lepila koláže. Ty zapomenuté barevné pozdravy podzimu jsem často nacházela až na jaře jako voňavou záložku v knize. Milovala jsem plískanice a stavění hradů z bláta. Večerní uspávanku deště. Ťuk, ťuk, vyprávěly kapky svou pohádku. Vlastnoručně vyrobený drak nikdy nelétal, přesto jsem na něj byla pyšná.
Na podzim života mě podzim ničí, ubíjí, deptá. Hraje podivnou hru na smutek a vyhrává. Za ty roky moc dobře ví, jak na mě. Nenápadně zkrátí den. Škodolibě se směje mé nechuti ráno za tmy vstávat. Ztlumí slunce a raduje se, když letní šatičky měním za teplé svetry. Jásá nad zapomenutým deštníkem a okamžitě spustí studený déšť. Potěšeně pozoruje únavu. Sebemenší kýchnutí okamžitě hýčká v naději na pořádnou chřipku a doufá v zápal plic. Večer číhá v posteli a nabízí chladné obětí. Vychutnává si mě, parchant. Možná by mi k vítězství stačil jeden hrad, jelen z kaštanů, list v oblíbené knížce...jenže už nejsem malá. Nemohu si užívat. Musím čekat až přijde jaro, až děti dostudují, až splatím půjčky, až splním všechny termíny, povinnosti, až...sedím v čekárně, než smrt zavolá:
„Další, prosím.“
