Plzeňáci, to jsou borci

Jedna povídka z jedné soutěže. Zadání bylo icforma a Plzeň. Jako pražanda jsem gúglovala:).

      Jsem Homo sapiens, jen sapiens občas postrádám. Vyvinula jsem se z Homo habilis, jsem však více nehabilis. Zřejmě tedy představuji zvláštní článek ve vývoji člověka. Mí prapředci obývali jeskyni a lovili mamuty. Já bydlím v paneláku s mamutím nájmem a v životě jsem ulovila leda manžela, který si za pár let sbalil bederní roušku a odešel k jinému ohni. Lovení není má silná stránka. 

      Jsem nositelka chromozomu XX a tedy žena. V rodném listě alespoň mám uvedeno pohlaví ženské a úřední listiny nikdy nelžou. Jako většina žen jsem zvědavá, bohužel. Tato vlastnost mě donutí vyzkoušet novodobý styl seznamování - internetovou seznamku. Jednu si vybírám podle sympatického názvu „S námi se seznámí i ten největší blbec“. Mám-li někde uspět, neboť jsem seznamovací nemehlo, tady by to mohlo vyjít. 

Rozechvěle jako před prvním milováním kliknu na registraci. Pečlivě a svědomitě vyplňuji základní údaje uživatele:

Bydliště – Plzeň.

Věk – každý rok jiný.

Pohlaví – od narození stále stejné.

Barva vlasů – záleží na tom, kterou má drogérie Teta v akci.

Váha – tady váhám. Měřidlo hmotnosti nedávno utrpělo těžký úraz s následkem smrti, když jsem provedla defenestraci, protože ukazovalo nesmysly. Napíši odhad. Kilo sem kilo tam.

Míry – čtyři třetiny pí er na třetí

Hledáte – nejčastěji mobil.

    Výběr fotky mi zabírá nejvíce času. Nesnáším focení, měli by ho zrušit a přístroj zapsat na seznam zbraní hromadného ničení. Jakmile jen zahlédnu hledáček, zběsile prchám a na většině fotek jsem rozmazaná čmouha. Chcete někdo čmouhu, nenáročnou, věrnou, která umí vařit, prát a dokonce žehlit?

     Uf. Po hodině internetové zpovědi mám konečně založený profil, první ve svém životě. Na oslavu si nalívám skleničku bílého a netrpělivě čekám. Ale nač vlastně? Prince na bílém koni, nebo na velkou lásku? Na pohádky nevěřím už dlouhou a na velkou lásku ještě déle. Co to vůbec dělám a proč? Jsem opravdu zoufalec, který k ulovení chlapa potřebuje virtuální berličky? Jsem. Dobu, kdy seznamování byla hračka, mám dávno za sebou. Věkově přijatelní jedinci v okolí sta kilometrů jsou okroužkovaní a jiné neznám. S hlavou plnou pochybností zavírám noťas a jdu spát. Děj se vůle boží. Pes se ke mně okamžitě přitulí, funí mi do ucha a po chvíli hlasitě chrápe. Nač vlastně potřebuji chlapa? Pes neumí opravit vodovodní kohoutek.

Ráno stepuji před pc jako nedočkavý puberťák na místě první schůzky.

„Tak už ten krám zapni a podívej se. Možná se někdo ozval.“

„Nebo taky ne. Ještě počkám a mrknu se až odpoledne.“

„Srabe.“

Já se nemůže domluvit s já, ale nakonec vítězí zvědavost. Netrpělivě zapínám staříka a než se uvede do stavu on-line, uvařím si kávu, abych byla také on-line. Rychle najíždím na „blbce“. Jo a je to tady! Nabídky na seznámení.

„Ahoj, velmy mě zaujala tvá fotka. Je my šedesát a bidlým v Praze.“

Hmm, starý a pravopis mu nic neříká. Nebrat. Slušně odmítám a jdu na další písmenka.

„Nemáš chuť na zajíčka?“

Jo, na česneku. S odpovědí neztrácím čas.

„Co tady lezeš s tím hnusným ksichtem. Běž strašit jinam, vykopávko.“

Fakt sorry, pokusím se někde půjčit jiný. Propadám depresi, nemám šanci najít chlapa, nemám šanci už vůbec na nic. Jsem stará, škaredá a opotřebovaná. Otráveně otevírám následující vzkaz.

„Přeji hezký den. Jsem rozvedený čtyřicátník. Bydlím v Plzni nedaleko Borského parku, kam chodím venčit fenku buldoka. Mám rád žhavé boubelky a vychlazenou plzeňskou dvanáctku.“

    A hele, překvapení dne. Věk by šel, češtinu ovládá a jako bonus má rád ženy oblé. Konečně někdo přijatelný a na fotce vypadá jedle. Po chvíli přemýšlení se odvažuji nadatlovat odpověď:

„Díky za vzkazík. Fenka mi nevadí, žárlím jen na ženské. Těší mě, že záliba v boubelkách je před pivem. V Borském parku znám důvěrně některé keříky, oblíbil si je můj čtyřnohý buldozer.“

Za pár minut hltám další řádky od pána přijatelného:

„Pes mi nevadí, žárlím jen na muže.“

Ono to má i smysl pro humor, usměji se pod fousy. Během pár dnů čilé korespondence se dozvídám, že ono toho má daleko více. Svůj byt, auto, dvě exmanželky a čtyři děti v rozmezí batolete až puberty. Movitý a plodný. První vítám, druhé toleruji, dva potomci z prvního manželství mé touhy po zachování rodu naplnili vrchovatou měrou.

 Za pár dní čtu osudovou větu:

„Nezajdeme na jeden kousek chlazené plzně? Nedaleko od Borského parku je hospoda Studna, pivo tam mají skvělé.“

    Hospodu znám, bydlím jen deset minut chůze od ní, ale... Najednou propadám panice. Zní to jako pozvání na rande. Já neumím randit, nevím jak, to poslední jsem měla v minulém století. Jít či nejít, to je oč tu běží.

„Příští středu by to šlo.“ Kostky jsou vrženy.

„V pět tam budu a moc se těším.“

Já ne, já se jednoduše bojím. Vždy to tak mám, bojím se, že zklamu okolí. Bojím se, že okolí zklame mě. Dny do schůzky věnuji přípravám, což znamená návštěva kadeřníka a nekonečné probírání šatníku, ve kterém jsou modely s prošlou dobou trvanlivosti. Jaký šatník, taková majitelka. Stokrát toužím schůzku zrušit, stokrát toužím po toužení.

   Nastává den D. Netrpělivě přešlapuji před hospodou už půl hodiny předem, nerada chodím pozdě. Úderem páté přichází.

„Moc ti to sluší.“

Má spící ženskost vystrčí růžky a tetelí se blahem.

Odpoledne plyne překvapivě pohodově. Po třech plzních se uvolním a vychutnávám si společnost muže, který evidentně stojí nejen o pivo.

„Nepůjdeme se projít? Je krásně teplý večer,“ navrhuje.

Mám nové boty na vysokém podpatku.

„Proč ne,“ statečně souhlasím.

Prvních deset metrů zvládám bravurně, s úsměvem a s grácií dámy. Během dalších se začíná ozývat odřená pata a úsměv jde k šípku. Zatnu zuby a šlapu, ženská přeci zvládne vše. Ladný krok se mění v krok vadný a kulhavý, neumím žít na vysoké noze.

„Není ti nic? Tváříš se nějak divně.“

„Nee, jsem v poho,“ lžu.

Usměje se.

„Typická ženská, nepřizná, že ji tlačí boty. Sedneme si tady na lavičku.“

Umí číst myšlenky. Další hodinu proklábosíme dokud nás chlad noci nedonutí jít domů. Cestou mě nesměle chytne za ruku.

„Byl to moc hezký večer, těším se na další setkání,“ loučí se před vchodem.

„Ráda tě ještě uvidím,“ snad to nezní příliš nadšeně, nesmím ho vyplašit.

Pusu na rozloučenou nedostanu, zřejmě došly. Zklamaně stoupám po schodech k bytu, možná příště.

Příště je kino. Výběr filmu nechávám na partnerovi. Ve snaze zalíbit se ženské duši, koupí lístky na romaňták „Láska století.“ Netrefil, při sledování slaďáren dostávám kopřivku. Film nebaví ani jednoho. V půlce to vzdávám a šeptnu spolutrpiteli do ucha:

„Líbí se ti?“

„Ne.“

„Tak mizíme.“

Cesta domů uběhne rychleji než bych chtěla.

„Dobrou noc,“ loučím se před vchodem.

Místo odpovědi se konečně dočkám i pusy. Líbání je sladké pokušení. Chci více, chci jeho.„Nechceš se podívat na podívat na můj byt?“ (ne)nápadně naznačuji.

„Ne, chci se dívat na tebe a nejen dívat. Jsi krásná, milá, příjemná, inteligentní žena a je mi s tebou moc hezky,“ pochopil.

Krásně krmí uši. Slova, která jsem už dlouho neslyšela. Slova, která bych chtěla poslouchat každý den. Muchlujeme se mezi patry. Roztřeseně odemykám byt a během chvilky je cesta z předsíně do ložnice poseta kousky oblečení. Každá buňka se chvěje pocitem téměř zapomenutým, vzrušením. Celou noc doháním sexuální manko.

Ráno se slastně protahuji v posteli. To byla jízda. Místo vedle mě je však prázdné.

Chlap fuč, iluze v háji a peníze zmizely. Dostávám se do věku, kdy za sex musím platit.