Asi není třeba vysvětlovat, komu jsou následující řádky určeny. Mám nějakou nostalgickou:). Jako většina manželek jsem občas na zabití.
Odpusť mi, že ráno vstávám bez úsměvu na rtu a vrčím. Jen málokdy najdu důvod radovat se hned zrána. Stárnoucí tělo potřebuje delší čas, než začne vnímat okolí i tebe, a v žilách dávku kofeinu. Už to není jako zamlada, kdy lehce vyskočilo z postele a vrhalo se bezhlavě do nového dne. Přesto vnímám úsměv i polibek, kterým mě ráno probouzíš.
Odpusť mi, že nejsem modelka s ladnými křivkami a vnady nesou znamení let a dvou dětí. Drobné vrásky se mění v široké brázdy, pevný zadeček v prdel valacha a o ostatním raději pomlčet. Lehký krok laňky vystřídalo kachní kolébání. Přesto vnímám pohlazení, když procházíš kolem.
Odpusť mi, že nesleduji v televizi fotbal a vypískám tě k televizi do ložnice, přestože je mnohem menší, než ta s mým romanťákem. Slova jako branka, zakázané území či faul neznám a nadšené jásání nad gólem nikdy nepochopím. Nesdílím s tebou ani zálibu ve fantasy, sci-fi a akčních filmech. Při kreslených pohádkách koulím očima. Přesto vnímám, že přetrpíš Ordinaci v Růžové zahradě.
Odpusť mi, že jsem netrpělivá, musím mít vše hned, po mém a v opačném případě štěkám jako nespokojená, vzteklá fena s cenícími tesáky. Brblám nad každým neumytým hrníčkem od kávy, okomentuji všechny drobky chleba zapomenuté od večeře na stole. Šílím, když najdu boty pohozené mimo botník a oblečení na židli. Za nevysypaný popelník jsem schopna odsoudit na doživotí. Jako sopka chrlím výčitky, když nezvedneš mobil po prvním zazvonění a místo cukru koupíš sůl. Přesto vnímám, když přijdu z práce domů a je vyluxováno.
Odpusť mi, že jsem občas unavená, podrážděná bez chuti být milou a přívětivou. Bez chuti být jakoukoli. Potřebuji malý kousek samoty bez tebe. Čas, kdy mohu být sobecky jen sama se sebou. Nemám-li ho, neprávem trestám zarputilým mlčením, byť vím, že to nemáš rád. Stejně jako záchvaty vzteku, třískání dveřmi, sprostá slova z mých úst a uražený výraz ve tváři. Přesto vnímám, že bouřky zaháníš chápavým úsměvem a klidem hromosvodu.
Odpusť mi, že nesnáším, když se při vaření vyskytuješ v okruhu deseti metrů. V danou chvíli je kuchyň mé království a na nezvané vetřelce vytahuji nůž. Když vaříš ty, strkám nos do všech hrnců. Přesto vnímám, že naškrábeš brambory, oloupeš cibuli, česnek a hrdinně mlaskáš nad připáleným gulášem.
Odpusť mi, že si neumím říct o pohlazení, když trápí mě nachlazení. Neumím být křehkou květinou, jsem kaktus kvetoucí jednou za rok. Jsem tvá noční můra, chameleón nálad i citů. Kráčíme spolu téměř dvacet a důvěrně znám tvé objetí, až příliš. Ještě stokrát budu v duchu prosit o odpuštění za málo i mnoho, ale nahlas to říct neumím, odpusť mi...
