Nový byt

   Tuto zkušenost nepřeji ani nepříteli:). S malými zvířátky jsme si užili. Nakonec přeci jen zvítězili.

             Konečně ho máme! Po měsících hledání, pročítání tisku, telefonátů, šmejdění na internetu. Po roce v útulném jedna plus jedna , kde tři dospělí mají k sobě až příliš blízko. Náš vysněný tři plus jedna.

        Několik týdnů ho s mužem uvádíme do obyvatelného stavu. Uklízíme, malujeme. Dřina a zase dřina. Konečně v jedné malé dodávce stěhujeme svůj skromný majetek. Postupně se zabydlujeme. Během týdne stihneme vytopit souseda, já se naučím najít náš vchod bez navigace, pes se zamiluje do balkónu a odmítá ho opustit. Stěhujeme mu tam tedy gauč.

       Jednou ráno se probouzím s podivnými pupínky na tváři. Pozdní puberta ? Nikdy jsem na akné netrpěla. Ukazuji muži.

"Nepoznáš kousance komárů ?" hodnotí znaleckým okem.

Nevím, voda v okolí není a tohle vypadá na celý roj nejméně rok hladovějící. Věřím hlavě rodiny, je starší a moudřejší. Za pár dní přichází dcera.

"Mamčo, měla jsem neštovice ?" pupínky má i na prdeli.

"Jasně, měli jsme je všichni."

         Postupně záhadná nemoc postihuje celou rodinu, mimo psa a kocoura. Večer ulehneme ke spánku a ráno vstáváme opupínkovaní. Komára nevystopujeme ani lupou. Jasné je, že něčí potravou během noci jsme a dopřává si z plna hrdla. Hodiny trávím na internetu hledáním živočicha, který by nás mohl zákeřně okrádat o tělesnou tekutinu. V noci nespím a číhám na moment, kdy se přisaje a sosá. Nic. Celá rodina v parném létě nosí dlouhý rukáv a drbe se. Záhadu vyřeší dcera, jedno ráno najde pachatele utopeného ve skleničce vody ( zřejmě po dobrém jídle následovala koupel, která skončila utonutím po požití krve s dvě promile ), dcera večer pařila. Štěnice.

 Nastává nelítostný boj do poslední kapky krve, té naší. Vyzkoušíme všechny dostupné chemikálie na hubení škůdců. Následuje odveta, kousanců přibývá a štěnice se už ani nenamáhají být v ilegalitě. Večer čtu v posteli knížku a hmyzík drze, bez uzardění procházkovým krokem křižuje stránku, vysmívá se mi. Vzdávám se, žezlo boje předávám odborníkovi a objednávám deratizera. První návštěva, jsou vystříkány všechny díry, spáry, podlaha, škvíry, skulinky. Peru všechno oblečení, povlečení, potahy, záclony. Postřik a vysoká teplota by měli zničit štěnice i veškerá vajíčka.

      Další jsou plné napětí, celý byt je poset černými tečkami mrtvých krvežíznivých bestií. Máme vyhráno! Celá rodina jásá, konec vycházek jen za tmy snažíce se ukrýt štěnicové hody, konec únavy z nedostatku krve, konec strachu ulehnout na vlastní lože, kde už si breberky brousí zuby. Jak jsme naivní ve své nekonečné radosti. Stačí pár týdnů a jsou zde opět. Tišší, malí, nenažraní parchantíci. Nenechají se vyštvat, bydlí tady déle. Během zimy se situace zklidní na snesitelnou míru pro obě strany. My nejsme až tak pokousaní a štěnice se udržují při životě jen občasným násosem. S nástupem jara však jejich útok sílí, obohacen o mladou krev. Jsme lapeni v pasti štěnic, stěhovat se nelze, šly by s radostí a vidinou přísunu pravidelné stravy s námi, úplné vyhlazení několika pokolení je nemožné. Jen lehce prořídnou jejich řady.

 "Mladá paní, objevil jsem na trhnu novinku. Plynové bombičky," radostně mi jednoho dne sděluje deratizér.

    Dnes už téměř člen rodiny. Novinka má několik háčků. Byt musí být minimálně pět hodin neprodyšně uzavřen a utěsněn. Zápach bude přetrvávat blíže neurčenou dobu a nesmí být v bytě zvěř. Nastává složité plánovaní akce Plyn. Mužík musí mít odpolední směnu, aby zamoření přežil v práci. Dcera prchá k příteli. Já si beru dovolenou. Kocoura zavíráme na balkón s dostatkem potravy i vody. Bombičky položeny, zapáleny a byt utěsněn. Akce může začít. Mužík odchází do práce. Mě a psa čeká minimálně pětihodinová procházka. V letním a úmorném vedru. Náš pes je gaučák, procházka znamená obejít blok a domů. Pětihodinová procházka je jako vylézt osmitisícovku. Vyrážíme směr Prokopské údolí ostrým tempem. Po hodině zvolňuji, pes se vleče s výrazem, který naprosto jasně říká :

"Proč já ? Jsem pes hodný, nenáročný na byt i stravu. V posteli vždy nechám pro páníčky kousek místa. "

      Má procházky plné tlapky, všechny čtyři. Prokopské údolí projdeme křížem krážem. Každou pěšinku i stezku. Slunce neúprosně, bez kouska soucitu hřeje. Najednou pes uléhá a odmítá se hnout. Přemlouvám, slibuji, vyhrožuji. Nezbývá nic jiného, než ho za obojek odtáhnout domů, doslova, kousek po kousku. Kolemjdoucí mě vraždí pohledy, trápím ubohé zvíře. Bohužel čtyřicetipěti kilovou obludu v náručí domů neodnesu.

   Konečně jsme před vchodem. Oba funíme u konce svých sil. S hrůzou zjišťuji ztrátu klíčů. Musím za mužem do práce pro ty jeho. Pěti minutová cesta se protáhne na půl hodiny. Tam i zpět psa tlačím. Kousek po kousku, centimetr po centimetru. Pot ze mě přímo stříká.

      Z našeho bytu se line zápach, nesnesitelný, štiplavý kouř mě obejme jako nežádoucí milenec jen vstupuji dovnitř. Není na krok vidět. O nutnosti plynové masky se deratizér nezmínil. Otvírám všechna okna, snad sousedi nezavolají hasiče. Větrám a větrám, hodiny a zápach se drží bytu jako klíště. Každý kousek zařízení je pokryt mazlavým nánosem čehosi. Tohle ani naše štěnice přežít nemohou, snad přežijeme my. Do noci uklízím. 

   Ještě čtrnáct dní se mnou pes nemluví, zalézá pod stůl kdykoli mě jen koutkem oka zahlédne. Už rok občas pijeme krev jen sami sobě, snad u toho i zůstane. Jen před psem se dodnes nesmí vyslovit slovo procházka.