Neděle mých snů

Malá vzpomínka ne léto, to příští plánujeme dovolenou na koloběžkách. Vítr ve vlasech a makačka nohou:)))

„Zítra pojedeme na Karlštejn,“ prohlásí mužík v sobotu večer.

„Má být hezky, uděláme si výlet.“

„Hurá, hrady mám ráda. Romantika,“ zajásá mé něžné já.

„Miláčku, zřejmě jsi zcela nepochopila slovo pojedeme.“

„Ale jo, vlaky tam jezdí.“

„To ano, ale já mám na mysli koloběžky. Vlakem to umí každý trouba.“

        Představa romantiky mizí mílovými kroky. Je to dvacet kilásku tam, stejně zpět a Jančařík věští tropy. V neděli vstávám v zcela (ne)nedělní brzkou hodinu, chystám svačiny, náplast a zásobu tekutin. Muž se snaží do batohu propašovat dvoulitr piva.

„Tobě hrabe, žádné pivo. Jízda pod vlivem je trestná,“ dávám láhev zpět do ledničky.

„Raději běž zkontrolovat stav vozidel před jízdou.“

„Taky mi nic nedopřeješ.“

         První odraz je kolem osmé ráno. Ptáčci pějí, svítíčko sluní, s úsměvem pozoruji okolí a hlavně značení cesty 0013. Svěřit navigaci drahému, skončíme v Ostravě. Ladím tělo v rytmu dýchání, padesát odraz levá a padesát pravá. V Řeporyjích na náměstí ukazuje teploměr dvacet pět stupňů, hrkne ve mně, je teprve devět ráno. Jančařík se tentokrát nemýlil. Deset kilásku zvládám levou zadní, přesněji levo-pravou. První pauza a cigárko.

„Teď bych si dal to pivo.“

Tady někdo něco říkal?

„Vstávat, jedem dál.“

     Svlékám tílko (mám vršek plavek). Blbec!!! Další kilometry ubíhají pod nohama. Tuhne mi úsměv a nejen on, lýtka, ramena. Silnice poněkud měkne a lepí se na kola. Druhá pauza, na cigárko kašlu. Za kousek stínu šla bych světa kraj. Který debil vykácel stromy u silnice.

„Neboj, už jen pětku a jsme tam,“ utěšuje muž.

„Hmmm,“ na víc se nezmůžu.

Startuji a už jen apaticky čumím před sebe. Těsně před cílem narazíme na objížďku.

„Do prdele,“ neudržím se.

„Nešil, dáme to podél cesty lesem,“ úžasný nápad úžasného manžela.

       Po půl hodině končíme na skalním převisu s koloběžkami v zubech. Dál to fakt nejde. Vracíme se k bodu O (objížďka). Do cíle dojedu na vztek. Skvělý hnací motor. Z ohledem na spoluobčany vynecháváme prohlídku hradu a v restauraci na zahrádce usedáme tiše v koutku. Smrdím sama sobě.

„Nepojedeme zpátky vlakem? Už je nesnesitelné vedro a vypadáš, že máš dost,“ navrhuje spolucestující. Kdyby nepronesl ono „máš dost“, zřejmě souhlasím. Hrdost však vítězí. Bohužel.

„Tss, to zvládnu.“

    Ha, ha. Půl hodiny do prvního kopce, v dáli čekají další. Pomalu se měním v připálený špekáček, později škvarek. Nohy sám puchýř – není nad nové Pumy. Naprosto přesně vím, jak se cítila malá mořská víla při chůzi. Cestou potkáváme zastávku, vrhám se na jízdní řád jako tonoucí na záchranný kruh. Autobus jede o Vánocích. Šlapu a šlapu. Pot se okamžitě odpařuje a zůstává jen sůl. Mizím pod slaným nánosem. Jestli tady umřu, myslivci mě mohou v zimě dát olízat zvěři.

„ Jsem říkal, že máme jet vlakem.“

„Nemluv a nech mě být.“

„A jé, začínáš být protivná.“

„Kurva, mlč!“

     Dochází nám pití. V další vesnici hledáme hospodu a doplňujeme zásoby. Upadám na lavičku pod stromem. Pohádka, tady chci zůstat na věky.

„Už je to jen kousíček.“

Omyl, přehlídnu odbočku na Prahu a míříme na Beroun. Musíme se vrátit. Chce se mi brečet, vřískat, vše jen ne šlapat dál. Jsem koloběž robot. Pravá, levá, pravá, levá. Nenávidím ten kus kovu na dvou kolech.

„Miláčku, pusť tu koloběžku, už jsi v kuchyni.“