(Ne)jsem bohatá

            V jednom nejmenovaném časopise jsem četla anketu „Co je bohatství?“ Sedm procent tázaných za bohatství považuje nemovitosti, auta a lodě. Nevlastním ani stan, kola jen dvě na koloběžce a lodičky si občas pouštím ve vaně, takové ty papírové (vyrobené bohužel pouze z denního tisku, nikoliv z bankovek.) Do této kategorie bohatých nepatřím.

         Pro třicet tři procent oslovených znamená být bohatý nemuset do výplaty počítat každou korunu. Počítám každou korunu už v den, kdy na účet přijde almužna honosně nazvaná mzda za vykonanou práci. Dle její výše usuzuji, že práci nevykonávám téměř žádnou. Peníze se na účtě sotva ohřejí, jen naberou dech a ihned se vydávají opět na cestu. Díky trvalým příkazům k úhradě často zahlédnu už jen jejich záda. Marně vyhlížím jiné oběživo, které by se zaběhlo až ke mně. Bohatá jsem tak plus, mínus půl dne.

       Bohatství rovná se nemuset chodit do práce, alespoň pro dvacet šest procent účastníků ankety. Do práce sice jezdím, nikoli chodím, ale i přesto představa, že den co den, měsíc za měsícem i celé roky sedím doma na prdeli s drahou polovičkou, je horor. Takto bohatá být opravdu nechci. Chudá jako kostelní myš, ale bez nutnosti pobytu v psychiatrické léčebně je přijatelnější. Ba co více, chyběla by mi pospolitost pracujícího lidu, který se každý den otráveně plouží zapojit do pracovního procesu. Nebyla bych platným členem společnosti a to nemohu dopustit. 

       Mít dva miliony na účtě. Takto si představuje movitost sedmnáct procent respondentů. Když budu pilně pracovat dalších patnáct let, budu mít dva mega v kapse. Ovšem za podmínky, že z vydělaných peněz neutratím ani haléř. Podmínka snadno splnitelná. V našem vnitrobloku postavíme dřevěnou chýší (materiál nasbíráme v nedalekém Prokopském údolí) a muž bude lovit divokou zvěř (potkanů u popelnic je zatím dostatek). Těch patnáct let to vydržíme a pak budeme bohatí.

     Při šestimístném měsíčním příjmu se cítí bohatě jedenáct procent lidí. To je ale velmi sporné, není šestimístní jako šestimístný. Sto tisíc a devětset tisíc je sakra rozdíl. Ale i k těm sto tisícům mi jedno místo stále chybí.

     Zmiňovaný článek dále poskytuje cenné rady jak se stát boháčem. Neutrácet zuřivě ihned po výplatě. Zuřivě neutrácím já, zuřivě utrácejí mé trvalé příkazy. Budu jim muset promluvit do duše.

     Šetřit je další dobrá rada nad zlato. V tomto případě jsem šla do sebe. Kaviár snídám jen dvakrát do týdne a šáňo s jahodami k večeři jen v sobotu. A přesto je koncem měsíce účet přečerpaný a já vyčerpaná. Dokonce jsem pořídila obrovské keramické sele s nápisem „Na důchod“. Na dně se krčí pár hozených knoflíků, snad se v důchodu budou hodit. Pro jistotu našetřím ještě jehlu a niť. Těžko se spoří, když mám doma tři vyžírky.

     Dle článku mám sledovat, kam mé peníze mizí. Tak to bych opravdu ráda věděla, bohužel mizí beze stop. Najmu soukromé očko nechám ty mrchy sledovat. Myslet na zadní vrátka je také zaručený recept na bohatství. Myslím na ně ve dne i v noci. Avšak jakmile je otevřu, je tam ho... houbelec.

                   Nezbývá mi nic jiného, než být bohatá duchem, nebo v duchu?