Náušnice

Většinou píši humorné příběhy z natáčení:). Resp. z mého života. Tenhle text je hokus pokus o povídku, nebo něco podobného:). Postavy jsou zcela vymyšlené.

Píp, píp, píp. Ze snu ji probouzí neodbytný zvuk budíku. Jednu ruku neochotně vytáhne z pod peřiny a umlčí křiklouna.  Má ještě pět minut. Pět minut, kdy může nechat oči zavřené a jen tak ležet. Myšlenky se  toulají spánkem omámenou myslí.Čtvrtek, už jen dva dny a je víkend. Plánují rodinné grilování, snad vyjde počasí a nebude pršet. Miluje chvíle, kdy se sejde celá rodina. Před pár lety děti z pod křídel rodičů utíkaly, dnes se rády vrací domů i když jen na krátké návštěvy. Obě jsou už dospělé, obě mají svůj život a válčí, jak umí. Nevedou si vůbec špatně, studují vysokou školu, žádné velké průsery se nekonají. Povedly se mi. Vlastně se nemám vůbec špatně, rty rozvlní spokojený úsměv. Až na to vstávání.

Chvilka rozjímaní končí. Už je načase opustit vyhřátou postel. První kroky vedou do kuchyně. Ospale zívne a napustí vodu do konvice. Do oblíbeného hrnečku nasype kávu. Místy oprýskaný, některé puntíky zmizely, ale patří k nejmilejším. První, který před lety dostala od manžela. S rozkoší přivoní k životabudiči a nedočkavě polkne první doušek, až si spálí jazyk. Přesně tohle ráno potřebuje. Kofeinovou injekci na další den. Rychlá sprcha, obléct, lehce namalovat. Stejné úkony každé ráno. Ještě ustlat peřiny v ložnici a může odejít do práce.

Navyklými pohyby rovná prostěradlo, náhle se zastaví uprostřed pohybu. Mezi matracemi něco je. Zvědavě zaloví. Náušnice. Automaticky sáhne na uši. Má obě. Obrací ji v dlani, sekunda soustředěného přemýšlení. Ne, ta není moje. Koho tedy a kde se tady vzala.... Zamyšleně ji strčí do kapsy džín a opouští byt.

Známá cesta do práce, neznámé pocity. Za poslední měsíc jsme neměli dámskou návštěvu. Možná Pavla navštívila kolegyně. V ložnici? Mozek odmítá přijmout jediné možné vysvětlení. Pavel má milenku. Malá, blýskavá věc vypaluje v kapse díru. Nejen v kapse. Do očí se derou slzy. Emoce se perou. Jako ve snu se dopotácí do kanceláře. To nemůže být pravda, Pavel by mi to nikdy neudělal. Opravdu?

"Káťo, pojď na kafe,“ slyší z dálky hlas kolegyně Andy.

"Jsi dnes nějak mimo, stalo se něco?“

"Tohle.“ položí na stůl náušnici.

"Našla jsem ji ráno v ložnici a není má.“

"Tě pic,“ zhodnotí situaci Andy

"Andy, vůbec netuším, co mám dělat.“

"Holka, tady je každá rada drahá. Máš jen dvě možnosti. Zeptat se Pavla, nebo ji hodit do koše a na vše zapomenout.“

"Hmm a co by jsi dělala ty?“

"Usekla mu pinďoura a dala sežrat psovi.“

"Skvělé, nemáme psa.“

Celý den se jen těžko soustředí na práci, lapena ve víru myšlenek. Jedna přes druhou křičí a nelze je umlčet. Co je špatně? Hádají se jen málokdy a většinou to jsou samé prkotiny. Mají společné koníčky. Umí se spolu smát i mlčet. V posteli to klape i po dvaceti letech. Jsem už stará, nepřitažlivá? Pravda, nějaké kilo navíc, vrásky kolem očí a pár šedivých vlasů. Ale na můj věk to není zase taková hrůza. Mnohý chlap se otočí. Tak proč??? Je to jen úlet, nebo dlouhodobý vztah? Pátrala pamětí. Pavel se chová stále stejně, žádný náznak čehokoli.

Cestou domů se staví nakoupit. Bez uvažování nahází do vozíku chléb, máslo a nějaké uzeniny. Dlouhé minuty stojí u lahví vína. Koupím si flašku, opiji se a bude mi všechno jedno. Lákavé, ale nic neřešící.

Odpolední kafe. Puntikatého miláčka zastrčí úplně dozadu. Pavel přijde až za hodinu, má tedy čas na... Stále netuší nač vlastně. Upíjí kávu a pohrává si s náušnicí. Nakonec ji položí na konferenční stolek. V zámku zarachotí klíč. Pavel.

"Ahoj miláčku, “ oslovení ji zvedne žaludek. Parchant.

"Ahoj, dáš si kafe?“

"Dám, díky.“

Káťa odchází do kuchyně.

"Na stole máš náušnici, kde je druhá?“ haleká Pavel z pokoje.

"Netuším, ale ty by jsi to mohl vědět,“ pokládá na stůl hrníček.

"Proč já? Cetky nenosím.“

"Mno, ty ne, ale tvoje milenka ano. Našla jsem ji v ložnici a moje opravdu není.“

Minuty tíživého ticha. Sleduje obličej muže. Překvapení, nedůvěra, poznání.

"Nic mi k tomu neřekneš?“

"Nevím co.“

"To si ani nepamatuješ, s kým šukáš v naší ložnici?“ vzteky začíná pěnit.

"Nikdo tam nebyl.“

"Nedělej ze mě vola.“

"Vážně to chceš vědět? Nemůžeme to jen tak přejít? Bylo to jen jednou, přísahám.“

"Ty ses snad zbláznil! Mám předstírat, že se nic nestalo, žádná náušnice neexistuje, protože pán si skočil na jinou jen jednou? Vůbec nezáleží na tom kolikrát. Jednou, dvakrát je nepodstatné.“

"Káťo, uklidni se. Nedělej z jedné noci bůhví co.“

"Trhni si nohou, hajzle. Chci se vztekat. Mám právo se vztekat. Kdy? Kdo? A proč???“

Pavel si s povzdechem promne unavené oči.

"Minulý víkend, když jsi byla s holkami na horách. Kolegyně. Dělali jsme prezentaci pro klienta. Otevřel jsem lahvinku a....svedla mě.“

"Aha, takže tě, chudáčku, znásilnila. Běž do prdele. “

Má strašnou chuť mu vrazit facku, rozbíjet talíře. Ulevit si. Pomůže to?

"Jdu se na hodinu projít. Až se vrátím, nebudeš tady.“

"Počkej, nemám kam jít.“

"To je mi jedno. Potřebuji čas. Nemůžu se na tebe ani podívat, je mi na blití, takže vypadni.“

Slzy má na krajíčku. Nesmí ji vidět brečet. Rozechvěle bere klíče a odchází. V parku usedá na lavičku. Jeden jediný den a celý život je v háji. Neví, jak dál. Ještě ráno byla šťastná. Nepřítomně si pohrává s náušnicí, kterou během hádky nevědomky vzala ze stolu. Kéž by ji nikdy nenašla. Zoufale ji hází do křoví.