Je krásné, slunečné odpoledne. Místo kochání přírodou mám naplánovanou návštěvu obchodního centra. Nemám na vybranou, můj šatník zoufale volá po oživení a doplnění alespoň pár kousků oblečení. Trpím pokročilým stádiem nákupofobie v kombinaci s prodavačkofobiií. Navíc na slony se nakupuje hodně špatně.
„Hele, kde bude nejméně lidí?“ ptám se mužíka.
„V neděli odpoledne? Možná na hřbitově,“ odpoví pohotově.
„Ha, ha. Dáme kávu a vyrazíme. Ať to mám za sebou. To už bych šla raději k zubaři.“
Patřičně (ne)naladěna se loudám krok za mužem.
„Hejbni kostrou, tím šouráním si nepomůžeš,“ popohání choť.
„Já vím,“ a jdu dál, krok za kokem jako na popravu.“
Doploužím se na stanici metra.
„Jé, metro nám ujelo před nosem. Další pojede až za deset minut. Pojďme domů,“ projevím trocha nadšení.
„Nikam, počkáme na další.“
Nástupiště se pomalu zalidňuje.
„Vidíš ty lidi? Určitě všichni jedou nakupovat. Nikam nejedu,“ zkouším to znova.
„Přestaň být protivná.“
„Musím, nesnáším obchoďáky, nesnáším nákupy, nesnáším sebe.“
V tichu dorazíme k cíli-obří nákupní centrum. Davy při vstupu a ještě větší uvnitř. Sociální fóbie dosahuje kritického bodu, začínám se potit, špatně se mi dýchá a mám chuť obrátit se na podpatku. Zoufale se snažím na muže dělat psí oči, leč bez jakéhokoli výsledku.
„Nekoukej a jdeme.“
Násilím jsem odtažena do oddělení oděvů. Tyran.
„Dobrý den, přejete si?“ a je to tady.
Ještě se ani nerozhlédnu a už otravuje snaživá prodavačka s přiblble snaživým, křečovitým úsměvem. Fakt se divím, že ji huba nebolí. Snažím se nahodit stejný úsměv a málem si vykloubím panty.
„Děkuji, zatím se jen rozhlížím.“
Zoufale prohlížím zboží, to se vážně nosí? Marně hledám oblíbené manšestráky a kostkovanou košili.
„Tak co, už sis něco vybrala?“ ptá se muž po půlhodině mého přešlapování mezi regály.
„Ne, vypadá to divně.“
„Miláčku, opravdu nehledej oblečení z minulého století, kdy si byla naposledy nakupovat. Tady máš sukni, kalhoty a halenku. Určitě ti to bude, mám tě v oku.“
Zavalena oděvy odcházím do kabinky. V oku mě má, velikost trefil, ale připadám si jako strašák do zelí a i na něm by to vypadalo lépe.
„Tak se ukaž,“ dožaduje se choť.
„Za nic. Nesedí mi to, jsem jako obrněný transportér.“ proč jako.
„Donesu něco jiného, vydrž.“
Výdrž mám. Ještě větší muž. Po hodině oblékání, svlékání, zkoušení a beznaděje vítězně dávám do košíku sukni, troje kalhoty a dvě halenky. Vzhledem k tomu, že jsem vyzkoušela asi dvacet kousků, to není tak špatná bilance. Už byly i horší časy a z obchodu jsem odcházela s prázdnou. Tíha odpovědnosti za vylepšení šatníku odeznívá a s nesmírnou úlevou se cestou k pokladně stavuji v oddělení více oblíbeném. Do košíku přidávám rum a víno. Odměna je zasloužená. Jak říkal můj otec:
„ Zapít je třeba i nové boty.“
