Tak před rokem jsem se zúčastnila na jednom literárním serveru soutěže. Byla to fuška, ale i zábava, ale podruhé bych do toho nešla:).
Nejmenovaný literární server vyhlásil soutěž. Sdělení jsem zběžně přečetla a ani se nad ním nepozastavila. Nesoutěžím. Nedávám dobrovolně hlavu na špalek. Nerada prohrávám, jednoduše to neumím. Už jako dítě jsem se vztekala při Člověče nezlob se. Uraženě mrskla kostkou a odešla trucovat. Člověče už nehraji, zato v trucování jsem nepřekonatelná.
Za pár dní se konal sraz autorů těchto stránek. Kamarádky do mě hučely tak dlouho, až jsem souhlasila, že něco napíši. To byla ale blbost. Omlouvá mě jen množství vypitého vína a noční hodina . Nebyla jsem tedy zcela při smyslech a plácla nesmysl.
Další den odpoledne otevírám noťas a pouštím se do díla.
"Tak co si dáme, autorko?“
"Nějakou nenáročnou oddechovku, tu jsme ještě nepsaly.“
"A téma?“
"Nějaké hodně profláknuté. Skvělou odrhovačku, jakých už každý četl hromadu.“
Mumlám si pod nosem sama pro sebe.
Začínám psát první odstavec. Základní osnovu mám v hlavě – stárnoucí ženská, která se ze zoufalství seznamuje na internetu. Vůbec nechápu, jak nějakou ženu může napadnout, že na seznamce najde přijatelného partnera. Sex možná, manžela ani omylem. To už je větší pravděpodobnost, že vyhraje ve sportce. Na jedné jsem pobývala dva roky, mám tedy z čeho čerpat, jen většina zkušeností je nepublikovatelná.
První verzi mám sfouknutou za hodinu. Vyhuleno deset cigár. Při psaní kouřím jako komín spalovny v nadějí, že mozkové buňky budou zvýšeným přísunem drogy lépe fungovat. Houbelec, přes oblaky dýmu nevidím na monitor a bolí mě žaludek. Posílám textík mailem k přečtení mužíkovi. První čtenář a první kritik, neúprosný. Netrpělivě se mu postavím za záda a čekám.
"Nečum na tu telku a čti.“
"Běž někam a nechej mě v klidu číst.“
"Bože, za tu dobu bych přečetla celou knihu.“
"Sedni a zavři papulu.“
Milostné tokání dvou pisálků.
"Jde to.“
Znám ho, není to ono, za pár minut vysype dlouhý seznam výtek. Uraženě zavírám textový editor a jdu spát. Následující týden přepisuji, mažu, opravuji, dopisuji. V noci se probouzím a zapínám počítač, jen abych pozměnila jednu jedinou větu. Blíží se termín uzavření soutěže, naštěstí. Ještě pár dní a skončím ve svěrací kazajce. Text znám i pozpátku.
Odesláno a mám to za sebou. Prdlačky. Nastává to správné drama – hodnocení poroty. První povídka je ohodnocena, pak druhá, třetí. Než na mě dojde řada, mám nehty okousané do krve. A to jsem s tím sekla někdy ve dvaceti. V okamžiku kdy snad už... odjíždíme na víkend pryč.
"Jestli tam není wifina, vracím se do Prahy,“ prohlásím rezolutně při odjezdu.
"Jsi blázen,“ vrtí hlavou vrchní kritik.
Téměř. Jemu se to kecá. Nesoutěží, jelikož v případě úspěšnosti bych okamžitě výrazně omezila pravidelné dodávky piva i teplé stravy. Dva kohouti na jednom smetišti nikdy nedělají dobrotu. Konečně je to tam, první napsaný ortel porotkyně. Najednou nemám odvahu to číst, jsem poseroutka.
"Hele, drahý, přečti to a připrav mě na nejhorší.“
"Se z tebe fakt picnu.“
"Není to taková hrůza. Pojď se kouknout.“
Není, čekala jsem větší nářez. Největší výtkou je kýčovitý konec bez pointy. Po dlouhé době klidně usínám, aniž by mě probudila noční můra, ve které mi porota otlouká o hlavu Pravidla českého pravopisu do rytmu věty:
"Přísahej, že už nikdy nic nenapíšeš.“
Posléze vystřílí munici další tři porotkyně, nekompromisně se trefují do chyb a nedostatků ubohých autorů. Do noci číhám na jejich palbu. Soutěž se protahuje a spánkový dluh narůstá. Nakonec jsou přeci jen uděleny poslední body a je po bitvě. Mám o něco více šedivých vlasů.
Na příští soutěž už mám vymyšleno téma – chudá dívka se zamiluje do bohatého podnikatele. Nebude chybět kýčovitě klišodní happyend, jak jinak.
