Je to zase doma!

Čtrnáct dní tomu píši milované a jediné dceři sms: "Potřebuji už konečně potvrzení o studiu a taky by ses občas mohla ukázat a potěšit staříky.“ (Od doby, kdy bydlí s přítelem, ji vídáváme stejně často, jako sníh v Praze.) Kdybych tušila...

Místo obvyklých zkratkovitých sms typu „jj“ zazvoní telefon.

"Ahoj mami, tak vás asi opravdu (ne)potěším. Rozešla jsem se s Tomášem a jsem zpět doma.“

Radostí nemám slov, že já nána pitomá ji nezabavila klíče. Sotva otevřu dveře bytu, zakopnu o horu kufrů plných krámů starší ratolesti. Tak to je vážné. Občas se s přítelem poškorpili a přišla domů trucovat, ale jen s kabelkou. Kufry s ní nepřišly nikdy. Po dvou letech sladké svobody rodičů se potomek vrací do rodného hnízda.

"Hmm, uklidím tvůj starý pokojík, chovej se jako doma. Jen ať zmiznou z předsíně zavazadla“ prohlásím odevzdaně.

"Jj, hned se do toho vrhnu.“

Stejný dialog se opakuje téměř každý den celý týden a uklizena není ani půlka bebechů. Tímto tempem si dříve najde novou lásku, než vše vybalí. V koupelně poličky hekají pod tíhou nových nesmyslů na obličej, ruce, nohy, vlasy.

"Vážně používáš tohle vše?“ ptám se s pohledem upřeným na armádu kosmetických přípravků. Většinu jsem v životě neviděla, natož použila.

"Jasně, chci být přeci mladá a krásná,“ zazní odpověď.

Budu se muset nad sebou vážně zamyslet, jinak  zůstanu do smrti stará a ošklivá.

"Dala jsem prát pračku a uklidila.“ pípne mi sms jednoho dne v práci. 

Konsternovaně na ni zírám a nevěřícně čtu dvakrát. Praní, úklid? Píše mi IT.

"Ty víš, jak vypadá pračka? Někdo tě vyměnil.“

"Ha, ha. Tomáš mě naučil.“

Musím mu napsat děkovný dopis.

Doma zjišťuji, že prádlo není pověšené, úklid znamená přenesení hory nádobí z pokoje do kuchyně a mladá je v tahu.

Děkovný dopis házím do koše. Vyprázdním pračku a drhnu zaschlé zbytky z nádobí. Jak je mi vše důvěrně známé. O víkendu se dcerunka chystá na noční život. Dvě hodiny okupuje koupelnu. Konečně je volná, napustím si tedy vanu a ponořím do voňavé pěny s cílem relaxovat.

"Mami, budeš tam dlouho?“

"Ježkovy, teď jsi odsud odešla. Co zase?“

"Mno, musím si ještě navonět vagínu. Jeden nikdy neví.“

Málem se utopím a na detaily se raději neptám. Zřejmě je jiná doba. Já si v mládí voněla maximálně podpaží.

"Dej mi pět minut.“

"V poho, klidně i deset. Užij si koupel.“

To se tedy mám.“

Hodné dítko, mám povoleno dokonce deset minut.

"Nebrblej, koupila jsem ti na večer víno. Máš ho v lednici. Dáš si do  nosu.“

U televize následně srkám odporný blivajz pod názvem Vetlínské zelené.

Opět nastává doba, kdy ráno hledám čistý hrnek na kafe a bezpečně vím, že všechny jsou neumyté v pokoji dcery. Doba, kdy večer odchází na chvíli ven a vrací se za dva dny. Doba, kdy chystám svačiny do školy. Doba, kdy se do práce líčím u malého zrcátka, protože u velkého v koupelně se šlechtí vetřelec. Doba, kdy si odpoledne sedneme a drbeme.

Doufám, že jednou i ona bude mít dceru.