Lze psát i o ničem, lidově řečeno o h...:))). Ale dá to fušku:)). Jo, mít námět, je ze mě slavná spisovatelka:)).
Miluji ráda nedělní rána. Žádný chvat a spěch. Žádné pití kávy v polospánku, rychlé naházení oblečení na sebe a úprk na stanici metra. Líně se protahuji v posteli až do doby, než na mě zákeřně skočí zrzavý, chlupatý nesmysl rodu kočka mývalí. Ráno je hladový a neodbytný. Po deseti minutách, kdy se snaží ťapkou mi vypíchnout oko to vzdávám. V kuchyni naplním misku kapsičkou a uvařím si kávu. Usedám s hrníčkem na gauč a slastně vychutnávám první lok. Ještě chvíle klidu, než se probudí mužík, nebo svědomí. Vstávají současně, sbohem lenošení. Vítejte domácí povinnosti. Vysavač a žehlička číhají za bukem.
„Miláčku, nemůžeš dnes vařit ty?“ nesměle nadhodím při žehlení.
„Ráda bych něco napsala, až vyžehlím.“
„Ale klidně, smažený květák zvládnu levou zadní, neboj.“ prohlásí sebějistě.
Uklidněna usedám ke stolu a zapínám noťas. Otvírám prázdný list wordu.
„Ten květák mám asi nejdříve uvařit, viď? Zazní inteligentní dotaz z kuchyně.
„Jasně a vodu nezapomeň osolit,“ odpovídám s myšlenky zcela jinde.
Napíši první dvě věty a pro jistotu jdu se vydám na kontrolu procesu vaření.
„Sem to solil,“ uraženě podotkne kuchař.
„Důvěřuj, ale prověřuj,“ podotknu.
Znova usedám a rychle naťukám celý první odstavec.
„Došla ti strouhanka,“ informuje mě vařící individum.
„Do háje, jak mě došla strouhanka. Vaříš ty. Tak zvedni zadek a zajdi do obchodu. Snažím se se něco napsat, pokud nevidíš,“ vylítnu na něj a na uklidnění si zapálím cígo.
Koukám na poloprázdnou stránku a marně přemýšlím, co jsem to vlastně chtěla napsat. Už nevím hlavu, ani patu a myšlenky jsou přehlušeny strouhankou. Vypotím dalších pár slov. Manžel se vrací z obchodu spokojeně se usmívající s mou strouhankou v náručí. Snad bude aspoň chvíli ticho.
„Jé, on se ten květák maličko rozvařil,“ ticho vydrželo mlčet přesně deset minut. Co jsem komu udělala.
„ Drahý, ten květák se nerozvařil, ten květák si rozvařil. No, tak z něj udělej květákové placičky. Vždyť je to šumák. Hlavně už neotravuj.“ Jako správná ženská si vím rady vždy, na rozdíl od někoho.
Zazvoní telefon:
„Dobrý den nabízím...“
„Nabízejte jiným,“ naštvaně přerušuji volajícího.
Vracím se k veledílu.
„Doprala pračka, skoč ji, prosím, pověsit. Já nemůžu, smažím,“ zazní z kuchyně.
Mám chuť pověsit nejen prádlo. Ženská zvládne zároveň vaření, prádlo a tisíce dalších maličkostí. Pán tvorstva ani dvě. Prádlo rychle prsknu na balkón a noťas mezi tím ulehne do spánkového režimu. Deset minut trvá, než ho přinutím k obnovení všech oken. Přečtu napsaný text a pokračuji v myšlence, která ovšem ráno byla úplně jiná. Múza to vzdala a šla líbat jiné, kteří na ní mají čas.
„Oběd je na stole, pojď jíst,“ haleká to z kuchyně,
„Sakra, nechci oběd, chci to v klidu dopsat!“
„Jenže oběd vystydne a dopsat to můžeš jindy.“
Proti této logice nemám argument. Text ukládám do složky Rozepsané, čímž jen umocním rozdíl mezi Rozepsané a Hotovo a jdu jíst. Opět jsem napsala velké kulové.
Není nad klid pro uměleckou tvorbu.
