Onehdy jsem listovala tetičkou Wiki a narazila na abecední seznam fobií. Je mi jasné, že zmiňované onemocnění (chorobný strach z určitých věcí, situací či jevů) svého majitele omezuje v běžném životě. Neměla jsem tušení, kolik těchto potvůrek se mezi lidmi vyskytuje.
Nikdy jsem neokusila arašídové máslo, vlastně nevím, jestli se v našich končinách vůbec vyskytuje a jsem tomu ráda. S naprostou jistotou proto vím, že arachibutyrofobie nemá šanci (strach z toho, že se na horní patro úst přilepí arašidové máslo.)
Při čtení zjišťuji, že si budu muset dávat pozor na kachny. V Praze mezi paneláky jich potkávám celá hejna, hlavně aby na mě nekoukaly. Z toho by mohla být anatidaefobie (strach z toho, že na vás někde, nějak kouká kachna) jedna báseň. Návštěvu kachní farmy pro jistotu škrtám v diáři a pečenou kachnu se zelím z jídelního lístku.
Pět let cestuji do práce metrem, poslední dobou mě cestování lehce znervózňuje. Je to snad příznak počínající batysiderodromofobie (strach z metra)? Nebo je příčinou skutečnost, že cestuji do práce, kde pracuji s počítačem? V tom případě připadá v úvahu cyberofobie (strach z počítačů). Katastrofický scénář by byla kombinace obojího. Znamenala by chodit do práce pěšky a tam nedělat vůbec nic, což by se chlebodárci příliš nelíbilo.
A jsem u písmena D. Demofobie (strach z lidí) bych opravila na demoblcofobií. S běžnou populací problémy nemám. Dextrofobie (strach z věcí napravo od pozorovatel) se obávat nemusím, většinou nekoukám napravo ani nalevo.
Eufobií (strach z dobrých zpráv) taky nikdy trpět nebudu, dobré zprávy mě míjí velkým obloukem. Ty špatné přitahuji jako magnet, leč fobií na ně jsem nenašla, mohu je beze strachu přitahovat dál.
Občas bojuji s hipopotomonstroseskvipedaliofobií (strach z dlouhých slov), mluvím totiž jako když střílí z kulometu a dlouhá slova výstřely zpomalují, proto je zkracuji a pak blábolím nesmysly. Název téhle fobie by měl být zařazen mezi jazykolamy. Zcela jistě jsem nakažena ikonomechanofobií (strach z fotografování). Jakmile se objeví foťák, zběsile prchám z dosahu hledáčku. Na všech fotkách vypadám jako prvotřídní debil. Kakofobie mě netrápí (strach ze šerednosti). Šeredka jsem od narození a lepší už to nebude. Už nad kočárkem nikdo nepronesl větu:
„To je ale krásné miminko.“
A celý život tomu není jinak. Okolí mě hodnotí slovy milá, příjemná, chytrá. Jen to krásná nepoužije ani lhář nebo chlapi v hospodě po deseti pivech.
Laliofobie (strach z hovoru) mě nechává chladnou, kecám i ze spaní. Po třiceti letech u sporáku zcela jistě nejsem postižena mageirokofobií (strach z vaření). Ale už by konečně někdo mohl vymyslet jídlové pilulky. Mnoho žen by psalo děkovné dopisy. Celý život vedu nevyrovnanou válku s nejrůznějšími stroji, přístroji. Bez diskuse vyhrávají na celé čáře a pokud je to jen trochu možné, vyhýbáme se sobě navzájem. I kuchyňský robot obsluhuje muž. Dle wiki se jedná o mechanofobií (strach ze strojů) ve velmi pokročilém stavu.
Vzhledem k tomu, že miluji bílé víno, tak oenofobie (strach z vína) není můj případ. Leda tak kocovinofobie, ale tu na seznam ještě nikdo nezařadil.
Za poslední dva roky se mi podařilo několikráte vytopit souseda pračkou. Ta mrcha nepozorovaně mrskne hadicí sem a tam a voda teče a teče, začínám z ní mít plytomechanofobií a soused Sztwiertniofobií.
Seznam na wiki jsem přelouskala celý a připadala si jako hypochondr listující v lékařské knize. Při vyhledávání informací používám Wikipedii velmi často, snad se časem neobjeví wikifobie.
