Deník zrzavého ďáblíka IV-Velká mi do toho kecá

Burbí má pravdu, kecám. Jenže on je líný, něco napsat sám, tak jsem se chopila pera já:). Snad příště vytasí drápky a něco písne zase on:).

Za pár dní tomu bude rok , kdy zemřel Brutíšek. Čtyřnohá obludka byla součástí rodiny dvanáct let. Občas na zabití, občas k pomilování jako každé zvíře. Pár měsíců na to stejný osud postihl i Kuličku. Dle mého zrzavý kocour zemřel žalem. Ti dva byli nerozlučná dvojka. Pravda je, že kocour se dožil krásných osmnácti let. U kočky celkem neobvyklé. Tehdy jsem se dušovala, že mazlíček už nikdy. Omyl.

Neuplyne ani měsíc a mužík dělá smutné psí oči, což umí dokonale dlouholetým studiem Brutíška.

„Je tady tak pusto. Byt je pro nás dva velký. Děti jezdí domů málo. Strádám a mám depresi,“ hraje na citečky.

„Koupím ti plyšového medvídka, můžeš se s ním mazlit,“ jsem tvrdá.

„Nechci, chci kocourka.“

„OK, podívám se zítra v hračkách.“

„Jsi hnusná.“

Jsem, jenže za pár týdnů zjišťuji, že má pravdu. Přijdu domů a nikdo mě nevítá. Postel mám sama pro sebe, nikdo mě nevytlačuje. Není to prostě ono a když škemra najde na netu plemeno mainské mývalí kočky, neváhám ani minutu. Jsem bezmezně zamilovaná. Stačí najít chovatele. Následuje několik telefonů-výslechů téměř jako u FBI, kdy majitel zjišťuje, zda svého miláčka dá to těch správných rukou a kotě máme zamluveno. Narodí se sedmého prosince a začínáme vybírat jméno. Nemůžeme se shodnout, každý člen rodiny preferuje to své. Vybrat jména dětí byla oproti tomu prkotina. Nakonec muž vyhlásí soutěž na profilu FB. První návrhy : Gordon, Sorbon a nějaký vtipálek dopíše Burbón. Je rozhodnuto a koncem ledna je Burbík doma. Nádherný zrzavý kocourek, kterého je hned všude plno. Až moc. Je živý, často se nudí. Proto za pár měsíců přibude do rodiny další člen-bráška, jehož jméno je jasné okamžitě-Rumík.

První dny je peklo. Rozmazlený Burbí, který je zvyklý, že vše se točí jen kolem něj, odmítá malého přijmout. Má výhodu většího, silnějšího a naprosto ji využívá. Prckovi jde o krk. Už to vypadá, že Rumču odvezeme zpět, když se konečně brácha uklidní. Mají stejné rodiče, vypadají tedy jako dvojčata, malá kopie většího, ale povahově nemohou být více rozdílní. Nikdy bych neřekla, že i ve zvířecí říši mohou být sourozenci pravý opak.

Burbí je pořád živé stříbro, které leze po nábytku, okně, vyskočí už všude. Zvědavě strká čumák do tašky s nákupem. Okusuje jedinou kytku v květináči, která jeho něžnou péči ještě snese. Loví cokoli, co náhodou oknem zabloudí do bytu. Lítá rychlostí blesku z pokoje do pokoje. Schovává cigarety a zapalovač, kdykoli je zapomenu na stolku v obýváku. Skáče do vany a dožaduje se vody z kohoutku. Probouzí se v okamžiku, kdy se ukládám ke spánku. Ve tři ráno skočí do postele a chce se mazlit. Při vaření zabere půl linky a ocas strká do hrnců.

Rumík je klidný, bázlivý. Většinu dne pečlivě schovaný někde v bytě. Takový malý ťunta. Možná je to tím, že je od malička nemocný a hnusní dospěláci mu cpou prášky, sirupy. Bojí se nás a pohladit se nechá jen velmi zřídka. Ovšem brášku leckdy napodobuje úžasně. Nejraději spí bráchovi na zádech, nebo aspoň stočený do klubíčka s hlavou na jeho břichu. Vodu pije způsobně z misky. Nábytek jej nechává chladným a vyleze tak maximálně na stůl v kuchyni. Burbí v jeho věku už jako kaskadér skákal ze skříně na skříň. Miluje manželovy papuče, jakmile odejde, lehne si na ně. Burbí si oblíbil župan, nejraději leze do rukávu, bohužel je už tak velký, že hlava a ocas směšně čouhají ven. Velký má sto způsobů mňoukání: brblá, vrní, vzteká se, stěžuje si. Prcek mňoukne jen když má hlad. Malý je více fixovaný na brášku, vždy někde poblíž něj a Burbík zase na nás. Stojí u dveří, když se vracíme domů. Stulí se vedle na gauči, když večer sledujeme televizi. Ráno vstává, jakmile opustíme peřiny.

Jsou jako den a noc, voda a oheň, vítr a slunce, léto a zima a oba jsou naši „kluci.“