Deník zrzavého ďáblíka I.-dostal jsem páníčky

Vždy jsme měli doma nějakého mazlíčka. Myši, křečky, pískomila, hady, psa. Ten na podzim umřel a protože doma bylo prázdno, pořídili jsme si mainskou mývalí kočku, přesněji kocoura. Na další roky máme o zábavu postaráno:).

Narodil jsem se sedmého prosince. První týden jsem jedl a spal, spal a jedl. Chudák máma, měla pěknou honičku, musela nakrmit sedm hladových krků. Sotva jsem se malinko rozkoukal, naučil slušným mravům-chodit na záchod a jíst z misky, přišel Vousáš, strčil "do nějaké krabice a odvezl. Já se tak strašně bál!

"Tak a jsme doma, vylez ven,“ povídá Vousáč.

"Vůbec se mi nechce, krabice vypadá bezpečnější, než všechno cizí kolem. Jenže jsem se cestou strachy počůral a trochu to studí, zkusím jít ven.

"Vidíš, jaký jsi šikovný kocourek,“ ozve se druhý hlas a krásně mi pohladí kožíšek. Júú, to je hezké. Hned je lépe.

"Vítej u nás, Burbounku.“

Až mnohem později pochopím, že se tak jmenuji, ale netuším, co to znamená. První noc jsem moc smutný, chybí mi máma, bráškové, sestřičky a tak brečím jako malé kotě. Vousáč a Velká mě vezmou k sobě do pelíšku. Tady je hezky. Teplo a měkkoučko. Stočím se do klubíčka a během chvilky spím. V první věci mám naprosto jasno, tady budu spát každou noc. Předsevzetí plním do puntíku a když velcí zabírají moc místa, mám své zaručené a osvědčené prostředky, stačí kousnout do lýtka a hned se můžu pořádně roztáhnout.

První dny pečlivě prozkoumávám nové obydlí. Vlezu úplně všude. Mám i vlastní hračky. Nejvíce se mi líbí kulatá věc, pořád utíká a nemůžu ji chytit, ale je to bžunda. Jednoho dne ji určitě dostanu, jen co trochu povyrostu.

Velká mě pořád bere a hladí. Někdy se mi to nelíbí, tak ji klidně seknu drápkem a jdu pryč. Musím ji vychovat, nejsem přeci na hraní a mám vlastní rozum. Nejraději se mazlím brzy ráno, jsem krásně vyspaný a mám tulivou. Jenže Velká i Vousáč jsou zalezlí pod peřinou. Vousáče nevzbudím nikdy, ale Velká je snadná oběť. Vylezu na ní a nejprve ji jemně šťouchnu packou do tváře.

"Burbí, dej pokoj, je pět ráno, spím.“

Ale já ne a hodiny nepoznám. Zkusím kousnout do nosu, to většinou zabere.

"Ty jsi ale otravné kotě.“

Mise splněna. Velká hladí, škrabká a já vrním blahem.

Následuje ranní rozcvička. Moc rád běhám, rychle a ještě rychleji. Prý jako torpédo. To nevím, ale chci být nejrychlejší kotě na světě. Musím trénovat.

Jednoho dne mě Vousáč strčí zase do té krabice a někam jdeme. Už mě nechtějí? Mám strach a hlasitě mňoukám. Bude hůře, zatím netuším, co mě čeká.

"Neboj, Burbí, navštívíme pana doktora. Zkontroluje, jestli jsi zdravý.“

Moc mě to neuklidňuje, nevím, kdo je to ten pan doktor. Záhy poznám. Nejprve je celkem milý, jen sahá na ouška, nos, packy, prohmatává bříško a to lechtá. Ale pak, auuu to bolí, co je to? Nemám tě rád a kousnu.

Tak se nerozčiluj, to je očkování. Každý kocour ho musí dostat,“ uklidňuje Vousáč.

Další věc je mi naprosto jasná, očkování už nikdy nechci! Zadeček bolí a cestou domů tiše pofňukávám. Zlobím se na Vousáče, nechal mi ublížit. Za trest odmítám opustit krabici. Máte to. Nenechám se nalákat ani na dobroty, které mi Velká nabízí. Až ráno mě hlad vyžene z úkrytu, ale s těma dvěma nemluvím celý den.

Jednou zase honím po pokoji kuličku a najednou zmizí pod skříní. Snažím se ji vytáhnout, ale nejde to, nemohu se tam dostat. To je divné, ještě nedávno to šlo. Schovával jsem se, když jsem chtěl mít chvíli klidu.

"No, vyrostl jsi, Burbí. Už se tam nevejdeš,“ směje se Velká.

Chvíli jsem zklamaný, ale pak zjistím, že vyrůst má své výhody. Vyskočím na stůl, na skříň a dokonce v kuchyni na linku. Velká tam nechává dobroty, jenže když se do nich pustím, dostanu vždycky na zadek. To tedy nechápu, proč nemůžu baštit takové lahůdky? Páníčci se jimi krmí. Já chci taky. Musím se naučit otevírat tu velkou věc v kuchyni, koukal jsem, že Velká laskominy schovává právě tam.

Nejvíce se mi líbí barevné věci na stole, jsou takové malé a hezky se s nimi hraje.

"Burbí, kam jsi zase dal zapalovač?“ zlobí se Velká.

Aha, to bude asi ono. Hmm, je pod skříni, tak si ho vylov, ale pochybuji. Když se tam nedostanu já, tak ani ty.

"Bude asi pod skříní, viď."

Velká leze legračně po čtyřech a hledá. Nemůžu odolat a skočím na ni. Vida, hezky se vezu. Musím to dělat častěji.

Občas si ještě vzpomenu na mámu a sourozence, ale moc se mi tady líbí. Ještě si určitě užiji spoustu zábavy.