Deník zrzavého ďábla III-spadl jsem z lopatky

Nějak nebyl čas psát, plno kočičích starostí. Mám už plno fotek, ale Velká je mamlas a neumí je vložit. Bez komentáře, ženská.

Hmm a jsem zase sám doma. Domácí někam odjeli a jsou pryč už celé odpoledne. Jsem zvědav, kdy dorazí. Nemám do čeho píchnout. Tapetu jsem pokořil a na plyšáky už jsem velký. Aspoň nechali puštěné rádio, hrají pěkně. Půjdu dohrabat nedokončenou díru v květináči, tady by kocour chcípl nudou.

Nějaký šramot, že by? Jo, už jsou tady. Rychle peláším ke dveřím slušně se přivítat.

"Mňau.“

"Ahoj Burbí, nebál ses tady?“ ptá se Velká.

"No dovol, nejsem už žádné mimino, které se strachy počůrá.

"Co dělá hlína na zemi v obýváku?“ ta si taky všimne všeho, horší než FBI.

Co by, leží. Díra je díra a hlína musela logicky pryč.

"Ty jsi zlobidlo.“

Nemáte mě tady nechávat samotného.

"Mňau, mňau.“

Co to je? Já to nebyl. Šlo to z chodby, rychle tam. Podivnost se musí prozkoumat. Vousáč drží v ruce krabici a z ní se ozývá kočičina.

"Koukej, Burbí, přivezli jsme brášku.“ Vysvětluje Vousáč a dává krabici na zem.

Nenápadně nakouknu. Safra, to jsem já, jen nějaký maličký. To má být ten bráška? Tě pic, vůbec se mi nelíbí. Já jsem tady pánem a nikoho jiného nepotřebuji. Vystačím si.

"Burbí, to je Rumík.“ povídá Vousáč.

A ještě k tomu takové debilní jméno. Kočky, co jsem komu udělal? Během chvilky ten malý nesmysl vyleze z krabice a pochoduje po bytě. Po mém bytě. Tomu tedy říkám vrchol drzosti. Tohle nemůžu nechat jen tak. Celý večer se snažím vetřelce zakousnout, ale velcí mi to nedovolí.

"Burbí, pusť Rumíka,“ křičí jen přes druhého.

Dokonce dostanu i na zadek. Tajně doufám, že bráchu brzy vrátí. Celý týden trucuji, nechci se mazlit, prskám na všechny kolem, dokonce držím protestní hladovku. Marnost nad marnost. Zrzavý ďáblík se dokonale zabydluje. Jednu výhodu musím ocenit, jsem větší a prcka mám pod palcem, musí poslouchat jako hodinky. No, asi ho vezmu přeci jen na milost. Kručí mi v břiše a sežral bych i myš, kdyby doma nějaká byla.

"Konečně jsi přestal trucovat a jdeš se najíst. Hodný kocourek.“ Chválí Velká.

"Neboj, na Rumíka si časem zvykneš. Pojď poškrabkám tě.“

Mno jo, tak abys neřekla. Milostivě nastavím krček. Jéé, to mi chybělo. Tak jo, bráchu beru. Ale jen proto, že jsem ve své podstatě dobrák. Musím ovšem uznat, že někdy je s miminem docela sranda. Když velcí nejsou doma, hrajeme na hoňku, na schovku a pořádáme kočičí zápasy. Vyhrávám, ale malej je lepší každým dnem. Budu muset tajně trénovat. Jindy mi ale pěkně leze na nervy. Slastně chrupkám a on začne kousat do mého krásného ocasu. Jsem na něj náležitě pyšný a kotě mi škube chlupy. Hned dostane pěknou ťafku. Troufalec jeden. Ráno narušuje můj rituál. Skočím do postele za Velkou na ranní mazlení a ve vteřině je tam taky. To se pak předháníme, kdo vzbudím páníčku první.

"Klucí, nechte toho. Ležíte mi na hlavě.“

A koho to zajímá. Máš nás dva, tak se laskavě starej a nespi, nebo spojíme své kočičí síly a budeme kousat stereo. Zabírá spolehlivě. Velká jednou rukou hladí mě a druhou prďolu. Stereo vrníme blahem. Nakonec, mít brášku není taková hrůza.