Deník 2015 - třetí leden

    Sobota. Jestliže ve všední dny se v mém životě nic převratného neděje, o víkendech to platí dvojnásob. Kde nic není... Stereotyp na nekonečno.

   Dopoledne peru. Pračka krátce po spuštění vyhodí pojistky. Je náladová, občas vypere bez problémů a jindy nahazuji jistič na chodbě i několikráte. Zatím jsem nenašla v jejím chování žádný systém, je to taky ta pračka.

   Ivo jde nakoupit pár drobností do Tesca. Pracuje tam, tudíž každý nákup zabere minimálně hodinu, než vymění pár vět se všemi spolupracovníky. Já získám hodinu samoty doma. Vzácná chvilka. Oživením první půle dne je hádka s Ivem. Jako vždy kvůli kravině. Koupil obyčejné svíčky místo vonných. S radostí se pouštím do malicherného sporu, konečně se něco děje. Abych měla malinko vzrušení, hádám se s vlastním mužem. Bez komentáře.

Vařím oběd, tentokrát čočku na husto. Vaření beru jako životní nutnost, nevadí mi, ale kdo má pořád vymýšlet co? Levně chutně a velké množství. Ivo rád jí, já ráda jím. Na něm to vidět není, na mě až moc. Je nefér, když někdo sní na co přijde, je štíhlý a jiný přibere i z obyčejné vody.

  Po obědě a schrupnutí (nejmilejší část víkendu) vytahuji žehličku. Nepatří mezi mé oblíbené domácí spotřebiče, lednici mám raději. Naštěstí po odchodu dětí ji nevídám příliš často, tentokrát však koš s prádlem už vyčítavě kouká, je plný. Netrpělivě při tom nakukuji do mailu, první dva dny Deníku jsem poslala k posouzení kamarádovi. Potřebuji povzbudit, pochválit. Kritiku snáším těžce, ale od něj má smysl. Psaní rozumí, věnuje se mu dlouho. Je jediný, od kterého si nechám kecat do literárních pokusů a na rady dám.

V podvečer vykouzlím smutné psí oči, když něco chci, umím je skvěle. Učila jsem se od psa dvanáct let.

„Miláčku, skoč mi pro víno, prosím.“

„Nechce se mi.“

Sakra, ještě je neumím dokonale.

„Prosím, prosíííím.“

Vkládám veškerý svůj um.

„Mno jo.“

Zabralo.

Láhev otevřu, naliji si skleničku a zbytek dávám chladit.

„Hele, v lednici je ještě zbytek zelňačky ze Štědrého dne. Měla by se dojíst, než se zkazí. A salámy od Silvestra. Dojez to.“ hulákám z kuchyně.

„Dělám, co můžu.“

„Tak se snaž více, jsi ve zbytkovém skluzu. Máš tady ještě čočku od oběda.“

Stále neumím nakupovat a vařit jen pro dva. V ledničce se neustále mačkají krabičky s nejrůznějšími zbytky obědů. Alespoň vím, co jsem v poslední době vařila a jídla se příliš neopakují.

   Do misky vysypu olivy, cucám víno a dávám se do psaní. Večer ještě ani nezačal, ale naprosto přesně znám jeho podobu. V tichu mnohaletého manželství sledování televize. Pokud nenajdu hádkové oživení. Ještě musím vytáhnout z mražáku maso, abych mohla zítra ukuchtit další nezbytné zbytky.

Do konce roku zbývá třistašedesátdva dnů.