Deník 2015 - sedmý leden

      Grrr,grrr. V polospánku vnímám podivný zvuk, který se v tichém bytě odráží od stěn. Grrr. Do prkýnka, co je to za pazvuk? Zní jako porouchaný motor, startování motorky. Houbelec, žaludek zpívá a falešně. Přemýšlím, kdy jsem naposledy jedla. Včera ráno jogurt. Nedivím se, že se orgán hlásí o svá práva a snaží se upoutat pozornost nedbalé majitelky. Vydrž, v práci dostaneš lahodnou krmi.

   Nastoupím do přeplněného metra a malý klučík se rychle zvedá z místa. Zmateně se rozhlížím kolem, nepouští sednout mě? Bohužel. Zbytek cesty sedím v hluboké depresi. Buď jsem stará, nebo vypadám těhotně. V kanceláři umlčím brumlu sušeným jablky domácí výroby. Vánoční dárek od maminky. Letos vzala nadílku do vlastních rukou. Ivo dostal konopnou mast a tinkturu. Suroviny pěstované na čerstvém venkovském vzduchu na zahrádce.

    Dopoledne posílám mailem všem zaměstnanců k vyplnění Prohlášení poplatníka vzor č. 24. Každý rok podepisují a každý rok se diví. Ekonomické vzdělání národa je, vlastně není. Už jsem zvyklá a nedivím se, že se diví. Divila bych se, kdyby se nedivili. Nakonec to vzdávám a předepisuji vzor pochopitelný i pro méně chápavé.

    Synátor posílá sms s návrhy jmen kocoura : Albert, Arnošt, Bernard, Eliáš. Slabota. Já mám : Homér, Cesar. Dcera zaperlila :James Clerk Maxwell. Ubohá němá tvář. Vybíráním jména zaměstnává celá rodina okolí. Ivo a syn Kuba vyhlásili sbírku na fb, já v práci. V kasičce už je : Rufus, Bruno, Charlie, Kavalír, King, Sorbon, Gordon a Burbon (můj horký favorit). Volba proběhne hlasováním všech přispívajících.

Kolegyně Lenča je dnes nastrojená a moc jí to sluší.

„Leni, někam jdeš po práci?“ zvědavě pátrám.

„Ne.“

Kecka, před odchodem z kanclu se jde přemalovat, navoní se. Rande?

„Tak kápní božskou,“ dotírám.

„Jdu s kámošem na dvě decky.“

„Já to tušila, jdeš randit.“

„Jo, dám si skleničku, vyfasuji hromadu dokladů do účetnictví a dvě decky jsou jediný honorář.“

    Laciná holka. Jak známé. Loni jsem zpracovala kamarádovi daňové přiznání, přehled na sociální a zdravotní pojištění s příslibem posezení ve vinárně. Dodnes posedávám leda na kancelářské židli. Po páté se firma vylidní a zůstává jen pár skalních. Nemohu chybět. Chvíli si povídám se synem, měl zkoušku (lehká), rozešel se s Evičkou (těžké) a jde na pivo (závidím).

   Kolem půl deváté balím, v kuchyňce umývám hrnek. Vzápětí přichází kolega ve věku syna a postaví hrnek kousek od dřezu.

„Jste jako můj manžel. Tekoucí voda je signál, přinese nádobí,“ dobírám si ho.

Chudák se červená.

„ Neee, spěchám, opláchnu si to ráno.“

Neopláchne, ženské geny a kvalitní manželský výcvik se nezapřou.

   Doma si napustím vanu, naliji skleničku bílého. Na rozdíl od Lenky za ni nemusím vůbec nic a je mi blaze. Grrrr, grrr. Kušuj, potvoro. Dnes už jsi dostal.

Do konce roku zbývá třistahodně dní. Do půlnoci pár minut.