Vstávám kolem deváté ráno. Obvyklá hodina budíčku už dávno minula, ale večerku jsem také poněkud přetáhla. Spát na sídlišti na Silvestra před druhou hodinou ranní prostě nelze. Nechápu, proč má někdo potřebu vítat nový rok bujarým veselím a ohňostrojem. Už minimálně deset let se každý rok podobá tomu předchozímu jako vejce vejci. Jedním okem mrknu na vedlejší postel na muže, vypadá stejně blbě jako loni. Proměna v krásného prince se nekoná. Že bych ho zapomněla o půlnoci políbit? Zřejmě ano, v tom bude ten zádrhel. Jenže líbat vlastního muže po téměř dvaceti letech manželství je úchylné.
V koupelně rychle opláchnu starý ksicht v novém roce. Jo milá zlatá, chceš prince a sama po ránu vypadáš jako ropucha, pomyslím si s povzdechem. Rozespale kouknu z okna. Staré známé sídliště prvního ledna, tak nádherně odpadkové. Prázdné láhve a zbytky petard jsou klasickou novoroční výzdobou. Protáhnu staré tělo a vynesu koš s odpadky. Kontejner je přeplněný stejně jako loni. Cestou vyberu poštovní schránku, včera jsem zapomněla. Složenka, tak vítej v novém roce. Jednou bych chtěla najít v poště milostný dopis, jen bych si ho zřejmě musela napsat sama.
V tichém bytě zapnu pc a přečtu si na netu zprávy. Ty o letošním zdražováním přeskakuji a tudíž mám za tři minuty přečteno. Nakouknu do e-mailů, žádná nová zpráva, žádné přání do nového roku. Všichni ještě spí, utěšuji se. Možnost, že na mě serou, si odmítám připustit. Volat dětem v deset hodin ráno se neodvažuji, v lepším případě by mě vytíply a v horším vydědily.
Na stole se krčí zbytek oslizlých jednohubek a zbytek šáňa v lahvi. Proč nezačít nový rok zbytky, když jsem sama zbytek. Zbytek mládí, krásy, optimismu, radosti, snů i naděje. Na svého muže jsem také zbyla, zbytek rozvedené ženské, kterou si vzal.
Loknu si šampusu rovnou z lahve.
„Hele, to nás nemůžeš nechat aspoň dnes odpočinout?“ ozvou se kamenným hlasem játra.
Zapálím si cígo.
„Vole, típni to!“ zastřeným hlasem se přidají plíce.
„Trhněte si, já vás živím, tak držte hubu.“ a nacpu si do pusy další jednohubku. Žaludek ze strachu raději mlčí.
Seznam novoročních předsevzetí házím do koše : Nechlastat, nekouřit a držet dietu už letos nesplním. Nikdy ho nesplním.
„Dobré ráno, miláčku. Uvaříš mi kafe?“ zbytek mužství se probudilo.
„Uvař si sám. Mám zbytkové ráno.“
„Hmm a koukám, že dobré nálady ani ten zbytek.“
Pípne mi mobil. První letošní sms. Určitě si konečně někdo vzpomněl s přáním.
„Váš zůstatek na účtě je dvatisíce třista kč.“ informuje mě banka.
Odcházím do kuchyně zkontrolovat obsah lednice, růžové prasátko František zachrochtá jen otevřu dveře.Vařit nemusím, k obědu jsou zbytky, jak jinak.
