Aúúú! Nevěřícně zírám na váhu. Během Vánočních radovánek jsem přibrala dvě kila. „Mrcho jedna, lžeš, schválně ukazuješ víc.“ Váha mlčí a dál si zarputile ukazuje svou. Do práce si chystám jen okurku, papriku a jogurt. Já ti ukážu, do týdne budeš zpívat jinou váhu.
„Ahoj všem,“ vlítnu do kanceláře a nasaji známé ranní brebentění kolegyň. Evidentně si chyběly, jedna přes druhou vypráví zážitky uplynulých dní. Vcelku ráda je vidím, ale drby jdou mimo mě, jsem spíše samotář a mám raději mužskou společnost. Dámské dýchánky nevydýchávám. Nudí mě. Přesto se pochlubím fotkou kočičáka. Těším se na něj, zvířata a naše rodina patří k sobě.
Sotva dosednu na židli, pípne zpráva:
„Objednej se na gyndu!“ starostlivá mamča. Zná mě, doktory nesnáším a navštěvuji jen v nejvyšší nouzi – na smrtelné posteli.
„Rozkaz,“ píšu odpověď.
Splním. Překvapivě.
Pracovní tempo rychle nabírá na obrátkách a mě pomalu dochází dech. Zmatek, choas, všichni něco chtějí a včera bylo pozdě. Kolem poledne jednou rukou odepisuji na e-maily, druhou zvedám telefony, třetí se snažím zpracovat mzdy v sedmi firmách zároveň. Monitor se plní blbníčky (virtuální nalepovací papírky na poznámky), už nevidím ikony. Snažím se udělat co nejvíce, zítra máme celý den školení.
„Kamí, jdeme na kafe,“ prohodí Lenka cestou kolem stolu.
„Jdeš?“
„Jj, jen něco dodělám.“
Vychutnávám si pár minut klidu v kuchyňce. Uvařím kafe všem. Z pár minut by byla minimálně hodina.
„Jdeš s námi na cígo?“ zjišťuje Monča.
„Do háje, to už je pět?“
Pravidelně po skončení pracovní doby kouříme před budovou. Rychle píši sms Ivovi:
„Nestíhám, přijdu pozdě.“
„Zkus přijít ještě dnes.“
V osm večer vypínám pc, na více už nemám sil. Oči vykoukané, mozek zavařený a já odvařená, neschopná zplodit cokoli. Cestou v metru tupě zírám před sebe.
„Lásko, mě ubývá sil.“
„Klídek, Pusinko, je teprve pátého ledna, do konce roku zbývá třistašedesát dnů.“
Můj věrný druh umí vždy potěšit.
