Deník 2015 - druhý leden

    Ráno mě probudí nezvyklý zvuk. Zmateně pátrám po zdroji neodbytné, přiblblé říkačky: „Milášku, vstávej...“

     Budík. Hochu, tebe jsem neslyšela už týdny. Každý večer pečlivě na mobilu nastavuji sedmou hodinu ranní, ale budím se dříve. Delší volno rozhodilo biologické hodiny. Zmáčknutím čudlíku umlčím křiklouna a jdu postavit vodu na kafe. Sobě i Ivovi, který se vrací po sedmé z noční směny. Pracuje jen v noci, což má nespornou výhodu, pět dní v týdnu nemusím v noci poslouchat zvuky podobající se motorové pile na nejvyšší výkon. Klasická snídaně kafe a cigáro, není nad zdravý životní styl. V koupelně marná snaha o vylepšení vizáže. Musím si pořídit gumovou masku klauna, alespoň nebudu k smíchu.

    Natáhnu na sebe oblečení, pečlivě nachystané na židli v kuchyni. Rituál večera – nachystat si oblečení na další den. Bohužel i ve svém pokročilém věku věřím předpovědi počasí a velmi často tak ráno zběsile hledám teplotně vhodnější svršky. Zvlášť v létě, kdy očekávám třicítku a ráno je pět stupňů.

Blíží se osmá, po Ivovi ani stopa. Opět se zasekl v práci. Kafe má jako psí čumák. Možná bude krásnější? Zamykám byt a s obvyklou nechutí odcházím do práce. Ulice jsou vylidněny. Metro poloplné. Parchanti mají ještě prázdniny a většina pracujících se nehrne zvyšovat hrubý národní produkt.

     Pozdravím vrátného v našem krásném, útulném open – spacu a popřeji do nového roku. Vídám ho na recepci už pár let. Takový milý stařík, každé ráno s úsměvem všechny vítá. Pátrám ve firmě po náznaku činorodosti, nikde nikdo. Jsem tady sama. Nevadí, bude klid a více toho stihnu. Recepce je prázdná, nebudou zvonit telefony. Šéfka není, nebude úkolovat, což je hlavní náplň její práce a zvládá na jedničku s hvězdičkou. Zapínám pc, maily padají do schránky jako zralé hrušky. Konečné číslo nepřečtených není kupodivu taková hrůza. První pracovní den plyne poklidně až líně. Příjemný rozjezd, dokonce si mohu dovolit občasné lelkování na netu. Vyměním pár mailů s přítelem. Známe se deset let, pravidelně si píšeme a jednou ročně opijeme. Je mi blízký, mohu mu svěřit své bolístky i radosti. Přivedl mě ke psaní, jen někdy uvažuji, zda ho mám milovat či zabít. Dnes je na zabití, po jednom neškodném mailu se urazí. I přesto ho mám ráda.

     Při zazvonění mobilu nadskočím na židli, nečekaný zvuk mi málem přivodí infarkt. Kontrola úkolačky. (Ne)nápadně zjišťuje, zda jsem v práci. První pracovní den roku 2015 se blíží ke konci. Nepředřela jsem se, ale z mnohaleté zkušenosti vím, že bude hůře. Je třeba síly šetřit. Brzy nastanou dny, kdy na dnešní pohodu budu s láskou vzpomínat. Dny, kdy budu proklínat profesi mzdové účetní. Dny, kdy budu chtít být popelářem. Dny, kdy v práci budu trávit téměř veškerý čas a domů se chodit jen vyspat. Dny, kdy budu přetažená a protivná. Chudák Ivo.

Odpoledne jdeme s Ivem na pravidelný víkendový nákup do Tesca. Lednice je ještě plná zbytků z Vánoc, nakupujeme tedy jen to nejnutnější : cigarety a pivo. V slevách najdeme jahodovou vodku, dáme pro strýčka Příhodu do vozíku. Ten se objeví na návštěvě již večer a dáme panáka.

  Večer s panákem a nechutí koukáme na televizi. Další pohádka je nad mé síly a tak jdu raději spát. Do konce roku zbývá třistašedesáttři dnů.