Deník 2015 - desátý leden

     Po dvanácti hodinovém spánku se cítím téměř jako živoucí bytost a ne jako troska,leč do myslícího člověka mám ještě hodně daleko. Mozek nechce nastartovat, zřejmě potřebuje restartovat , vymazat některé soubory, zvětšit kapacitu, provést aktualizaci. Hodinu sedím v pyžamu a tupě zírám do prázdna. Jaký je vlastně den? Sobota, raduj se, ženo. Nemusíš do práce. Neraduji, proces regenerace je nedostačující, klidně bych spala dál. Ivo mi cestou z obchodu v lékárně kupuje Originální ženšen pro životní vitalitu a svěžest. Jednu tobolku hned polykám. Nic, dále jsem nevitální, nesvěží a neživá.

Dopoledne rychle dopisuji včerejší den, večer už jsem nezvládla ani zapnout pc, natož vyplodit cokoli smysluplného. Ivo vaří oběd, mám tedy čas. Čas, víkendový problém, vlastně nejen víkendový. Po hektickém pracovním týdnu, kdy chybí, najednou přebývá. Kam s ním? V létě trávím hodně času sportem. Koloběžka, kolo, procházky. Ale v zimě? Venku zataženo a řádí vichřice, počasí ne příliš vhodné ke sportovní aktivitě. Doma tři pokoje, kuchyň, toaleta, koupelna, komora a manžel Nic k zabavení. Když už mám noťas v provozu, kontroluji maily. Ani ťuk. Na jeden čekám a nedočkám se. Před týdnem na poslané první zápisky deníku kamarád reagoval:

„Napíši Ti k tomu více.“

Sliby se slibují velmi lehce, těžce plní. Nemám-li čas, neslibuji. Když slíbím, splním. Jak jednoduché.

Poledne a po obědě ani památky. Ivo vaří dobře, rád, leč pomalu. Hlady už šilhám. Nenápadně procházím kuchyní od dveří k oknu a zpět. Od dveří k oknu...

„Pusinko, potřebuješ něco?“

„Ani ne, jen mám hlad, ale nechci tě honit. Když už bude sakra oběd?“

„Vydrž.“

„Já jo, žaludek ne. Oběd měl být před půl hodinou.“

Konečně se dočkáme, zapékané brambory jsou výborné a žaludek chrochtá blahem. Po pěti dnech teplá strava. Během týdne nevařím a odbývám se. Ke svému tělu se chovám jako barbar, beru ho na vědomí, až když protestuje nemocí.

Mám chuť něco vytvořit a hledám na netu inspiraci v kategorii nepečených moučníků. Zabiji čas a Ivo má rád sladké. Vyberu banánový nepečený dort. Korpus je z BB a tvarohová náplň. Zkusím, možná bude jedlý. Na lísteček sepisuji všechny potřebné suroviny.

„Jdeme se projít.“

„V tom nečase?“

„Jen kousek do Tesca. Udělám dobrotu.“

Cestou se stavíme v oděvech. Neodolám a koupím si dvě halenky a rifle ve slevách. Utratím osmset, to jde. Od doby, kdy jsem se zbavila pár kil, nakupuji oblečení s menším odporem. Už nemusím do oddělení nadměrných velikostí a některé oblečky mi i sluší. Je to o pocitu. Při devadesáti kilech se žádná ženská žensky cítit nemůže. Já si připadala jako tank. Teď mám šedesátosm, ideál to není, stále mám mírnou nadváhu, ale rozdíl je viditelný, citelný a hlavně, jsem spokojená. Je úžasný pocit, když se muž za vámi otočí. Najednou nejsem duch.

Doma se pouštím do dortu. Problém číslo jedna, zapomněla jsem koupit šlehačku. Provinilý výraz a psí oči, jiná cesta není. Jsem mrcha a vím, co na Iva platí, sem tam toho zneužívám, když jsem líná jít znova do obchodu. Problém číslo dvě, šlehačku přešlehačkuji a vzniká máslo. Mamlas. Dostala jsem od Ježíška nové heble na šlehání, sekání, hnětení a zkouším ho poprvé. Opět žadoním a dočkám se nové šlehačky. Pozdní oběd tím odčinil beze zbytku. Tentokrát si dám pozor a akce šlehání proběhne hladce. Dort dávám do lednice. Zítřek rozhodne. Jedlý, nebo na vyhození? Nejdůležitější složkou pochoutky je rum. Většina zbyla. Připravuji drink sobě i Ivovi. Sedíme v pokoji, popíjíme, občas prohodíme slovo, větu. Vnímáme se. Kašlu na počet dní do konce roku. Dnešek je prima a zítra bude dort.