Deník 2015 - čtvrtý leden

           Večer sledováním televize prošvihnu tu správnou hodinu na spaní. Nemohu usnout, převracím se na bok, na záda, na druhý bok ,na břicho a spánek nikde. Ještě ve dvě ráno koukám na strop. Vřískající kocour mě probudí před osmou. Když si myslí, že spíme příliš dlouho, začne ječet. Pitomý zvyk. Potichu zavřu dveře do ložnice a nechám Iva ještě spát. V tichu popíjím kávu a nechávám myšlenky volně toulat.

     Podle Iva je Deník příliš depresivní. Nevím. Je obyčejný. Obyčejný život (ne)obyčejné účetní. Pročítám první zápisky a mám chuť je hodit do koše – virtuálního. Starý kalendář házím do koše – skutečného a na stůl v kuchyni stavím nový. Obracím list na další týden, každou neděli obracím list v kalendáři. Většinou tam mám napsány úkoly na dny další. Tisíce drobných úkonů, kterými zabíjím neděli.

     Čas plyne v tichém souznění dvou lidí. Vášeň prvních let manželství se pozvolna proměnila v chápavé přátelství. Jsem tomu ráda, vášeň se hledá lehce, přítel ne. Svého muže miluji, není už to ono prvotní poblouznění, ale cit posílený krizemi, kterými jsme prošli. Pořád je hezký chlap, lehce prošedivělé vlasy i vousy mu vyloženě sluší. Štíhlé tělo bez jediného gramu tuku, výsledek mnoha let fyzické práce. Jo, fešák. Umím si představit život po boku jiného muže? Ano, ale nechci.

     Odpoledne na chvíli vykoukne sluníčko. Odhalí prach a drobky po celém bytě ( a to jsem v pátek uklízela). Nedá mi to a vytahuji uklízecí nářadí. Ivo jen s povzdechem povytáhne obočí. Jsem uklízecí maniak. Každý má nějakou úchylku. Hotovo. S dobrým pocitem sleduji Město andělů. Film vidím už po x-té a přesto na konci bulím. Jsem citlivá duše. I když příčinou budou spíše hormonální změny, kdy vaječníky se pomalu ukládají ke spánku, věčnému. Loni jsem menstruovala jen dvakrát a vůbec mi výsada žen nechybí.

     Večer trávím ve voňavé koupeli s knížkou. Ponořím se do příběhu, voda chladne a já čtu a čtu. Před očima se prochází postavy a naplňují koupelnu. Chvílemi čtení přeruším a odhaduji, jak bude děj pokračovat. Většinou jsem natolik netrpělivá, že nejprve přečtu konec knihy a pak ukojena rozuzlením dočítám.

    Nečekaně Ivovi volá chovatel ze Strakonic. Po půlhodinovém výslechu muž září. Koncem ledna přibude do domácnosti nový člen. Kluk mainské mývalí kočky. V dospělosti dosahuje až patnácti kilogramů, malý tygřík. Píšu zprávu dětem a vyhlašuji rodinnou soutěž na jméno kocourka. Ivo po něm touží už dlouho. Kdo touží po mě?

        Do konce roku zbývá třistašedesátjeden den.