Koncesionářské poplatky: vynucované dobro, nebo zlo?

Debata o koncesionářských poplatcích pro Českou televizi se pravidelně vrací a pokaždé vyvolává emoce. Platíme je pro „vyšší dobro“, nebo si povinně hradíme službu, kterou nechceme – a mnohdy ani nevyužíváme?

Jedni tvrdí, že koncesionářské poplatky jsou nezbytným pilířem nezávislé veřejnoprávní instituce. Druzí v nich vidí povinný poplatek za obsah, s nímž se neztotožňují a který by si dobrovolně nevybrali.

Zastánci poplatků argumentují tím, že bez nich by byla Česká televize závislá na státním rozpočtu, a tedy i na momentální politické moci. Koncesionářské poplatky mají být zárukou nezávislosti, kvality a veřejné služby. Televize má informovat, vzdělávat, kultivovat a sloužit všem – bez ohledu na sledovanost a komerční tlak. To by bylo krásné. Jenže nemám pocit – a zjevně nejen já – že by to tak skutečně fungovalo.

Klíčová je otázka, co vlastně znamená „veřejná služba“. Má veřejnoprávní médium nabízet široké spektrum názorů, nebo spíše jeden „správný“ výklad reality?

Myslím, že Česká televize již delší dobu neposkytuje vyvážené a skutečně objektivní zpravodajství, ale spíš prezentuje názory, které jsou označeny jako jediné správné. A co je horší – není vždy zřejmé, z čí „dílny“ tyto názory pocházejí. Monopol na „objektivní pravdu“ má přitom velmi blízko k manipulaci.

Pocit názorové vyváženosti se vytrácí a část společnosti se v obsahu veřejnoprávní televize přestává poznávat. Povinný poplatek pak lidé nevnímají jako podporu demokracie, ale jako financování cizího světonázoru. Pokud mají občané pocit, že se k nim instituce takto chová, je zcela logické, že za ni nechtějí platit.

Debata o koncesionářských poplatcích proto není jen o penězích. Je především o důvěře. A tu Česká televize dlouhodobě ztrácí – pokud se o ní vůbec ještě dá mluvit. Jde o to, zda ji lidé vnímají jako instituci, která jim slouží, nebo spíš jako vzdálený aparát, jenž automaticky očekává finanční podporu. Možná by stálo za to ptát se méně na to, kolik mají lidé platit, a více na to, co za své peníze skutečně dostávají.

Určitým signálním majáčkem může být třeba štědrovečerní pohádka. Diváci ji očekávají, těší se na ni a dávají jí každoročně obrovskou sledovanost. Česká televize by si toho měla vážit. Místo toho je však už řadu let štědrovečerní pohádka spíš ukázkou nezájmu o diváky, arogance a rozhazování peněz, které si televize na občanech vynutila – a zjevně si jich příliš neváží.

Dalším problémem je, že Česká televize v mnoha ohledech připomíná běžné komerční médium. Jen s tím rozdílem, že navíc dostává povinné peníze od občanů a nemusí se trápit tím, zda její produkt lidé přijmou a budou ho sledovat. Pro komerční televize tak představuje nezdravou konkurenci, která nehraje podle stejných pravidel.

Zastánci poplatků namítají, že veřejnoprávní médium nemůže uspokojit všechny a že nespokojenost části diváků je nevyhnutelnou daní za pluralitu. Otázkou ale zůstává, zda je správné tuto „daň“ vymáhat plošně, bez ohledu na skutečné využívání služby nebo důvěru veřejnosti. V krajní podobě to působí jako vzkaz: „My můžeme. Stačí, že dýcháte vzduch, ve kterém je náš signál.“

Osobně si myslím, že Česká televize by měla být financována ze státního rozpočtu. Samozřejmě s jasným zákonným rámcem, který by co nejvíce omezoval možnost aktuální politické moci její vysílání ovlivňovat. Zároveň by však měla dostávat méně peněz, než kolik dnes vynuceně vybírá od občanů – už jen proto, aby si svých diváků více vážila. Neměl bych nic proti tomu, aby lidé, kteří Českou televizi chtějí podporovat, tak činili i nadále – ale dobrovolně. A za předpokladu, že se jim její vysílání bude líbit.

Myslím si, že Česká televize by měla být apolitická a maximálně objektivní. A teď řeknu něco možná „hrozného“: měla by být i populistická. Ne ve smyslu laciných gest, ale v tom nejlepším slova smyslu – měla by být pro občany této země, ne pro politiky ani ideologické elity.

Obrázek chatgpt dle návrhu autora článku