Duše národa

Pro většinu z nás představuje duše neurčitý pojem, sloužící pro popis naší psychiky a osobnosti. Je to souhrn toho co cítíme, co si myslíme a co nás odlišuje v prožívání od neživé hmoty.

V podstatě ani nevěříme, že něco takového, jako je duše povznášející nás nad ubohost smrtelného a omezeného bytí, máme. Spíše se vidíme jako myslící biolo­gické stroje, které se vyvinuly zlomyslnou hříčkou přírody a jejichž existence nemá z hle­diska rozlehlosti vesmíru žádný smysl.

V době, kdy nevěříme, že máme duši, jak bychom mohli věřit, že existuje cosi jako duše národa? Je-li to pouhá abstrakce vyjadřující souhrn pocitů, které chováme k zemi, v níž žijeme, k její historii a jejím obyvatelům, není to zřejmě nic důležitého. Je to něco, co lze bez problémů popřít, hanit, znevážit, potlačit či zcela vytlačit z naší mysli. Proč bychom měli být hrdi na naše předky, na to, co dokázali, vybojovali či vytvořili? Oni žili tehdy – my teď. Proč bychom měli být hrdi na úspěchy našich hokejistů a jiných sportovců, když na nich neneseme žádný podíl? Proč bychom měli být hrdi na počiny našich velkých osobností, když my sami jsme jen malí človíčci žijící ve svém malém omezeném světě?

Současné vědecké paradigma tvrdí, že existujeme jako izolované jednotky s omezenou vzá­jemnou interakcí a deterministickou vazbou na minulost. Máme mozek, jenž nám umož­ňuje myslet a cítit, ale nemáme prý duši, která by nás povznášela nad smrtelnost bytí a dávala našemu životu vyšší smysl. Nemáme-li individuální duši, nemůžeme mít ani duši kolektivní, která by nás spojovala dohromady a dávala nám pocit sounáležitosti.

Kdysi jeden chytrý pán jménem Carl Gustav Jung vymyslel pojem kolektivní nevědomí, které má být společné všem lidem. Mají v něm existovat myšlenkové vzory – archetypy, které nepatří naší individuální psýché, ale patří naší kolektivní duši. Ty působí na nevědomé úrovni v naší mysli a významně ovlivňují naše jednání. Když je přijmeme a integrujeme do našeho vědomí, budou nám sloužit. Když je potlačíme, dříve či později se do naší mysli vrátí a ukáží nám svou stinnou či dokonce stínovou (ďábelskou) povahu.

Když bylo po první světové válce Německo, poníženo až nepřiměřenou tvrdostí sankcí, jež na něj jako poraženou zemi dopadly, pozoroval Jung v psýché svých německých pacientů vzestup archetypů vyjadřujících primi­tivnost, násilnost a krutost. Proto, již tehdy, v jednom článku vyjádřil domněnku, že v neklidném spánku sebou hází "plavá bestie" a nelze vyloučit výbuch. Historie, jak víme, mu dala za pravdu. Ponížena duše národa ukázala svou ďábelskou tvář. Výsledkem byly milióny ztracených životů.

Ať na duši či kolektivní duši věříme nebo ne, nějakým způsobem to jako princip po­pi­su­jící fungování reality funguje. Proč to zmiňuji? Lidé jsou nepoučitelní. Stále se domnívají, že lze beztrestně ovládat jiné lidi, zlomit jejich duši, zlomit ducha národa, udělat z občanů po­slušné ovčany. Sociální inženýři se domnívají, že lze dětem bez následků pro jejich duši měnit rodiče za jiné „lepší“, že lze libovolně zaměňovat mužské a ženské role, že lze vytvářet spo­lečnost „na míru“ tak, aby vyhovovala mocným tohoto světa.

V poslední době jsme svědkem podceňováni a pokusu o „přepisováni“ našich dějin. Jsme prý jen národ plebejců, lokajů sloužících cizí vrchnosti. Významné období našich dějin, na něž je většina národa právem hrda, jsou shazovány jako období našeho úpadku. Husité byli prý jen bandou náboženských fanatiků (přirovnávaných k ISIS), kteří pálili, ničili a poškodili rozkvět naší země, který by jistě v područí katolické církve a německého panstva nastal. To křižáčtí rytíři byli vrcholem vznešenosti a útlocitnosti a tehdejší církev to byla láska sama.

Jsme od středověku nenáviděná země kacířů, vyznavačů myšlenek Jana Husa vychá­ze­jících z pomý­lených názorů Johna Wycliffa, prvotních křesťanů a katarů. Jako jedni z prvních jsme se postavili autoritě církve svaté, šířili volnomyšlenkářství a svobodu slova. Domníváme se, že špatné pány není nutné poslouchat a je možné je vyhodit i z okna, když na to přijde. Naši předkové dokázali tuto zemi ubránit často i proti mnohonásobně silnějšímu nepříteli, a když to nešlo jinak, i „Proti všem!“. Na to bychom měli prý zapomenout.

Zatímco jiné země točí hrdinné eposy o svých válečnících, my toho ani moc nevíme o sta­tečném boji našich legionářů za první světové války. Z druhé světové války bychom si nejspíš měli jen pamatovat, jak jsme se bez boje vzdali, zapomenout na zradu západních mocností i hrdinný boj našich vojáků v zahraničí.  Prý jsme se ani nepoučili z totalitní doby, kdy jsme budovali po vzoru východních sousedů socialismus. Nechápeme, že západní země dotáhly budování socialismu mnohem dál než my, i když to tak nenazývají. Jsme xenofobní a zlí, když nechápeme „humanitární“ bombardování a nechceme být stejně „humánní“ jako naši západní sousedé.

Odrazem duše národa jsou prý jeho mýty a pohádky. Kdybych měl soudit podle českých pohádek, asi bych musel ve své malosti soudit, že jako národ máme krásnou duši. Je zajíma­vé, že nejpěknější české pohádky vznikly u nás v dobách socialismu. Jako by naše duše tehdy potře­bovala uniknout do světa, kde nakonec zvítězí láska, pravda, odvaha a spravedlnost, mnohem víc než kdy jindy. Úspěšnou pohádku nelze vytvořit jen tak, že se do scenáristického hrnce hodí pár pohádkových postav, nějaké ty zámecké kulisy a smíchá se to s rádoby umě­lec­kým záměrem, ale pohádka musí mít svou duši, archetypální schéma a působivou hudbou podbarvenou atmosféru.

Sebevědomý národ s hrdou duší nemá problém být humánní a poskytnout azyl všem, kdo ho opravdu potřebují. Je vždy ochoten přijmout cizince, kteří v dobrém přicházejí a začlenit je mezi sebe. Češi tak neměli a nemají problém začlenit mezi sebe lidi s Řecka, Vietnamu, bývalých Jugo­­slávských republik, Ukrajiny a dalších zemí. Dnes je však situace trochu jiná. Na pozadí krize, kterou Evropa, prochází, a snahy budovat jakousi umělou občanskou multikulturní spo­lečnost, je snaha potlačit duše národů, které ji tvoří a tím i ponížit sebevědomí jejich pří­sluš­níků. Vytvořit „hodné“ (zastrašené) občany, kteří se nebudou schopni účinně spojit.

Lidé, kteří se nejvíce pokoušejí potlačit duši vlastních národů a znevažují občany svých zemí nálepkami xenofobní, rasistický, hospodští povaleči či označují obavy a postoje lidí za ostudné, většinou mají něco ve vlastní duši potlačeného, což probouzí v nich něco temného, co si ovšem nemohou ve své „čisté“ duši ponechat a tak to přisuzují druhým lidem. V psycho­logii se to označuje jako promítání Stínu. Čím více je člověk a jeho duše prázdná nádoba, tím více je „hate free“ v moderním smyslu.

Duše národa, stejně jako ta lidská, může trpět různými nemocemi a neduhy – bohužel. Potřebuje péči a starostlivost. Jak platí fyzikální zákony, platí i ty psychologické. Potlačení části lidské psýché se vždy projeví „temnou stranou síly“. Nedojde-li k zastavení tohoto procesu našim vědomým úsilím, můžeme očekávat další nárůst atentátů, extrémismu i nepo­kojů všeho druhu. Bude to stát nejprve desítky životů, pak stovky a nakonec se můžeme dostat do stavu, že Evropa bude zase oplakávat milióny mrtvých. Lidé nebudou hodní na povel (či apel), když se dupe po jejich duši a životech. Nakonec ti kdo zaseli vítr, sklidí bouři, která je smete, ale co to bude stát?

Dostali jsme se do hry, která se nazývá ďábelský mariáš, a všichni moc dobře víme, o co se v ní hraje – o nic menšího než o duši. Chraňme si ji!