Až se rozplynou iluze

Evropská komise zahájí s Českou republikou, Polskem a Maďarskem řízení pro porušení legislativy EU v souvislosti s kvótami na uprchlíky. Slovenska se toto řízení prozatím netýká, i když je také proti kvótám.

EU ústy Jeana-Claude Junckera, Martina Schulze či nově Emmanuela Macrona již delší dobu avizuje, že zatočí s neposlušnými státy jako je Polsko, Maďarsko, Česko či Slovensko – prostě V4. Naše míra humanity a solidarity, ochota přijímat migranty a nechat se islamizovat totiž neodpovídá vysokým evropským standardům.

Naši vládní politikové nám předkládají iluzi, že až vyložíme své argumenty a vysvětlíme politikům EU, že k nám migranti prostě nechtějí, protože by se u nás neměli tak dobře jako v Německu, Švédsku či Francii a museli by se navíc učit těžko srozumitelné jazyky, nalez­neme u nich pochopení a vše se zázračně změní.

Druhou iluzí je, že i když neuspějeme se svými argumenty, stačí, když zaplatíme sankce v řádu desítek či stovek miliónů nebo dokonce několik miliard korun, a vše bude v pořádku – žádní migranti k nám ne­přij­dou. Platit sankce ovšem znamená, že přijímáme svou vinu a trest, že jsme opravdu ti špatní, kteří si zaslouží potrestat – občané EU druhé či třetí kategorie. Placení sankcí neznamená, že už nebude na nás vyvíjen další tlak ohledně přijímání emigrantů – ale spíše naopak.

Třetí iluzí je, že Česko uspěje se svou žalobou u Evropského soudního dvora, která dras­ticky omezuje držení střelných zbraní. Naše víra v logické a racionální argumenty vůči (z)vůli EU zřejmě nebude dostatečná. Je velmi dobře, že se podařilo ve sněmovně přijmout ústavní zákon o bez­peč­nosti ČR. Je to posílení naši pozice ve sporu s EU, ale není zdaleka jisté, že to bude dostatečné.

Veškerá snaha bojkotovat nesmyslné nařízení EU, argumentovat či vyhrát soudní spor s EU je chvályhodná a získává nám čas. Většina našich politiků ale nemá v úmyslu tento boj s EU vyhrát, spíše si to jen nechce polepit u svých voličů. Jednoho dne přijde chvíle, kdy nám sdělí, že dělali, co mohli, ale přes jejich nesmírný odpor a úsilí, nezbývá nám než se podvolit, pro­tože si nemůže dovolit opustit toto společenství mocných. Vysvětlí nám, že jen kapitulace a poddanství nám umožní přežít.

Musíme si uvědomit, že smrtelně nemocná a ohrožená západní Evropa již nemá sílu se postavit pravému nepříteli, který ji chce zničit. Kdyby to udělala, musela by přiznat chybu a popřít svou politiku posledních 50-ti let. To se nestane. Místo toho svou energii zaměří na druhotné problémy a najde si zástupné nepřátele. Jsme to my, kdo jim to kazí. Přitom si neuvědomují, že my jsme jejich praví spojenci a bez nás nepřežijí. Jsme něco jako špatné svědo­mí, kterého je záhodno se zbavit. 

To, co potřebuje, abychom přežili, je nezaleknout se tlaku EU. Tento tlak je totiž svým způsobem i pozitivní, protože nás dokáže spojit s našimi spojenci, jimiž jsou státy V4. EU se nás pokusí rozdělit. Jako nejslabší článek si prozatím vybrala Slovensko tím, že s ním neza­hájila řízení kvůli kvótám. Určitě se bude snažit ovlivnit i naše politiky, aby za drobné ústupky prodali náš stát.

Odvaha vyhlásit referendum o vystoupení ČR z EU našim politikům chybí a ještě dlouho chybět bude. Reálně se totiž obávají sankcí, které by nadutá EU vůči ČR vyvodila. Přece jen z našeho czexitu (či czech-outu) by asi neměli tak velký strach jako z brexitu, a o to víc by nám ho ostatní členské země osladily. Co je ale horší, řada politiků je na našem členství v EU přímo zainteresovaná přes dotace, teplá místa a jiné výhody.

Budou nám tedy tvrdit, že musíme být u stolu, kde se jedná (skoro bez možnosti něco ovlivnit), musíme být v tvrdém jádru (pěkně poslušní) a rychlém proudu (tekoucím do propasti). Nesmíme být nedůvěryhodný partner (naopak důvěra v Německo a Francii je povinná), musíme být solidární (když nás tak dotují) a hlavně nesmíme sklouznout na periférii Evropy, jinak nebudeme mít přístupy na trhy ani k vyspělým technologiím.

Když už tedy je pro nás tak výhodné zůstat v EU, nesnažme se alespoň dělat Německu a Francii lokaje. Nesnažme se zavděčit tím, že přestaneme „kamarádit“ v rámci V4. Naopak měli bychom si najít přirozené spojence i mimo V4 - se zeměmi, s nimiž máme histo­ricky dobré vztahy, se zeměmi, které nechtějí patřit do sféry vlivu Ruska ani slepě poslouchat Brusel, přijímat migranty a nechat se isla­mizovat.

Naše obrana proti zvůli EU má dlouhodobě jedinou šanci právě v posilování vazeb a spo­jenectví v rámci V4. To samo o sobě ale nestačí. V4 nemusí být dost silná proti hlasům západ­ních zemí. Potřebujeme další spo­jence. Mohli bychom je najít v Chorvatsku, Slovinsku či Bulharsku. Rozšířením o Litvu, Lotyšsko, Estonsko či i Rumun­sko by mohl vzniknout celkem významný geopolitický útvar působící v rámci EU i NATO - unie v unii. Pokud najdeme i jiné spojence, tím líp.

Spojenectví na bázi suverénních států, které si chtějí udržet svou suverenitu, národní charakter státu a většinově křesťanskou identitu by mohla být silou, která dokáže EU změnit, a když ne, tak by společné opuštění EU více státy najednou silně omezilo možnosti Bruselu pronásledovat je sankcemi. A možná toto společenství umožní Evropě jako celku přežít, protože, i když je na nás pohlíženo jako na kámen, který Evropu tíží, můžeme být právě tím kamenem, o který se jednou bude moci Evropa opřít.