Vlk a pes

Vrásčitý farmář Jakub posedává na okraji kamenné studny a pokuřuje svoji milovanou dýmku. Tak jako včera touto dobou...

Dnes je to ale jiné, je celý zachmuřený a na jeho tváři je vidět, že si kouření dýmky tolik nevychutnává.„Já ty potvory zabiju“ - procedí jen tak pro sebe mezi zuby, naposledy dlouze potáhne a jde kopat jámu pro svých pět ovcí, které mu té noci zardousili vlci.

Na opačném úpatí téže hory skotačí mladý nezkušený vlk. Jeho radost ze života mu kazí jen neustálé kručení v břiše. Hlad má dost velký na to, aby ho vzal na vědomí, ale ne dost velký na to, aby ho donutil ulovit si něco k snědku, a tak si ještě užívá tu chvilku slastného nicnedělání. Tu ucítí neznámý pach. Že by kořist?! Vlčí mladík vykoukne ze křoví a spatří velkého černého psa. Přikrčí se, aby ho nezvyklý návštěvník jeho rodného lesa nezpozoroval, ale snaha o nenápadnost je zjevně zbytečná. „Ahoj vlku!” vybafne na překvapeného vlka cizinec. „Ahoj...vlku“ nesměle odpoví přikrčená šelma. “Já ale nejsem vlk, jsem pes!” reaguje domestikovaný příbuzný pobaveně. Vlk se zarazí a logicky namítá...“máš oči jako já...uši jako já...tlapky jako já...i ty zuby máš jako já...a já jsem vlk, tak ty taky musíš být vlk“. „Ale ne...i když vypadáme oba skoro stejně, jsme každý úplně jiný...a navíc...ne, že by na tom snad nějak zvlášť záleželo, já jsem černý a ty šedý“ - vysvětluje trpělivě psí návštěvník. „Jak to, že tě neznám?” ,táže se lesní kolega, „já znám všechna zdejší zvířátka“. „Mě nemůžeš znát, nejsem místní...a na to, abys mě znal, jsi ještě příliš mladý, ale mnoho zdejších vlků mě zná“ - povídá pes. „A odkud jsi?“ zajímá dále vlka. „Žiji dole ve vesnici...u lidí“ dodá pohotově ten tmavý skorodvojník. „U lidí?!“ překvapeně vyhrkne vlk a pokračuje: „Tam...tam se odváží jen ti nejodvážnější z nás a někteří se už nikdy nevrátí”. „Mně je u lidí dobře - ráno, v poledne i večer dostanu najíst a mají mě rádi“ popisuje člověčí přítel po pravdě svůj život. „Najíst? To jako jen tak?“ vyzvídá nevěřícně vlček s nádechem závisti. „No...není to úplně jen tak, pomáhám farmáři nahánět ovce...a taky je hlídám “zasvěcuje pes do vesnického života svého mladšího šedivého kolegu. „Hlídáš? A před kým je hlídáš?“ ptá se vlk. „No...jak bych ti to řekl...já už musím jít“ vydal ze sebe pes vyhýbavě, rozloučil se a mazal domů. Po chvíli se zastavil a naposledy na vlka promluvil: „...před vlky,šedivý kamaráde...ale ty jsi ještě příliš mlád a máš život před sebou, tebe nechám být, ale pamatuj si...možná, že až se příště setkáme, už nebudeme přátelé“ zakončil tajemně rozhovor pes a jal se utíkat k vesnici...

Vlk ještě dlouho hleděl za utíkajícím hafanem. V dálce pak spatřil farmáře, jak přiběhnuvšího psa pohladil po hlavě a poplácal po zádech...“Hmm“ zamručel a zamířil do lesa. V tu chvíli se znovu přihlásil jeho zapomenutý hlad. Navíc ho trochu pobolívala tlapka, kterou si poranil, když posledně neúspěšně pronásledoval zajíce. Neustále přemýšlel o slovech svého blízkého příbuzného ze společné vývojové větve živočišné říše. Mohlo být na tom, co pes povídal, něco pravdy? Vždyť lidé jsou přece zlí! Aspoň to vždy od své matky vlčice slýchával. Ale sám přece viděl, že pes se vydal k lidem naprosto dobrovolně a při setkání s jedním z nich ho ten člověk vřele přivítal. „Na tom přece něco musí být!“ usoudil vlk a vydal se do vesnice. V dáli uslyšel bečící ovce a vzápětí je i slabě ucítil. Čím blíže byl lidským stavením, tím silněji je cítil. Po chvíli měl před sebou malé stádečko krásných běloučkých oveček. Pásly se tady jen tak a jakoby čekaly jen na něj. Vlk byl přemožen svým instinktem a zcela zapomněl na svůj původní plán o kamarádství s lidmi, který po cestě k vesnici ve své mysli spřádal. Rozeběhl se a skočil po jednom z těch šťavnaťoučkých obláčků. Kořist se s vypětím všech sil vysmekla a se zoufalým bečením dala na úprk. „A mám tě!“ pomyslel si predátor, když se znenadání ozvala rána a lovec ucítil prudkou bolest v zadní části těla. V běhu se ohlédl a spatřil člověka, jak na něj míří dlouhou brokovnicí. „Tady jsem asi skončil“, pomyslel si ten nezvaný host. Správnost tohoto úsudku potvrdila druhá rána doprovázená smrští broků, jenž tentokráte nenašly svůj cíl ve vlkově zadnici. Na další olověné odměny už nečekal a utíkal zpátky do lesa tak rychle, jak mu jen tlapky dovolily. Ač už byl poměrně daleko, stále nepolevoval v rychlosti a pelášil i přes ukrutnou bolest, kterou pociťoval navzdory vysoké hladině adrenalinu. „V klidu, mladej!“ ozvalo se z lesa, do kterého právě doběhl. Vlk nejdříve jen nedůvěřivě zpomalil, až pak se zastavil. Rozhlíží se a napíná slechy k místu, odkud předpokládá, že uslyšel onen hlas. Kdo že to na něj tím vlídným hlasem promluvil? Tu k němu seběhne z kopečka jiný vlk. „Postřelili tě, co?“ ptá se ten druhý vlk prohlížíc si zběžně jeho zranění. Zbědovanec ještě chvíli vydýchává a s námahou vyhrkne „...a ty jsi kdo?“. „Já?“ reaguje řečnicky pan neznámý. „Já jsem aktivista.“ odpoví klidně se tvářící cizí vlk. „Co to zase sakra je?“ nerozumí postřelený vlček zvláštnímu novotvaru a stále ještě vstřebává svůj urputný běh o život. „Pomáhám vlkům jako jsi ty...“ objasňuje druhý vlk situaci. „Víš, proč tě postřelili?“ ptá se ten cizí tvor. „Protože jsem jim napadl ovci...“ odpovídá vlk jsa si jist správností své odpovědi. „Nikoliv, příteli,...“reaguje cizí vlk ”...to proto,že jsi šedý!”.