Učím se být šťastná VIII

Znáte tenhle neskutečně starý vtip ? "Kamaráde, slyšel jsem, že jsi se konečně oženil! To musíš být ale šťastný!" "To, jo kamaráde, musím. To opravdu MUSÍM!"

Taky se vám stalo, že jste se ocitli v situaci, kdy by každý kolem vás předpokládá, že musíte být šťastný a vy jste to tak úplně necítili? Takový ten pocit zlaté klece? Teorie říká, že štěstí je stav mysli a člověk může být šťastný i ve vězení. O to jednodušší to musí být ve zlaté kleci :-). To je teorie. Ale v praxi se mi to ne vždy daří. K pocitu štěstí se občas musím propracovávat.

Byla jsem 5 týdnů na zahraniční služební cestě, dost zaměstnaná. Můj miláček mi chtěl udělat radost, blížilo se totiž naše výročí. A protože jsme to nestihli nějak více odkomunikovat (moje zaneprázdněnost v zahraničí) a protože se jednalo o mimořádně výhodnou a časově limitovanou nabídku tak "se stalo", že jsme najednou měli objednanou sedmidenní platbu po Středozemním moři.

Lodě nejsou nic pro mě, natož ty veliké podobné Titaniku. Nemám ráda davy lidí, nemám ráda společné velkostravování, nemusím animovanou zábavu, uzavřený prostor a pocit, že nemám kam utéct... Veliký zaoceánský parník je tedy ta "pravá volba" pro mne :-).

Můj partner byl celý nadšený a očekával stejnou reakci ode mne. Člověk má vždy možnost volby. Pokud jsem neuměla zabránit tomu aby cestu objednal, měla jsem řadu dalších voleb. Třeba být otevřená a vysvětlit mu, že to opravdu není pro mě a že se můžeme pokusit s jistou ztrátou zrušit a za peníze si užít mnohem pohodovější (tedy z mého sobeckého pohledu) dovolenou. Já to neudělala. Nechtěla jsem mu kazit radost. Byla to moje volba. Kolik lidí by na mém místě skákalo štěstím a kolik lidí po takové dovolené roky sní a nikdy se jim nepodaří ji uskutečnit!  Tak jsem si na tom plovoucím lidojemu (vejde se tam přes čtyři tisíce pasažérů a jeden a půl tisíce členů posádky) začala hledat pozitiva.

První, nejvýznamnější pozitivum bylo, že si tu cestu přál můj partner. Že mi tím chtěl udělat radost. Že myslel na naše výročí a chtěl jej se mnou oslavit. To samo už je vlastně důvod k veliké radosti a štěstí.

Cesta byla po šesti městech ve středozemním moři. Pět z nich jsem doposud neměla šanci navštívit. A já tak ráda cestuji! Tolik nového uvidím! Další veliké pozitivum! Když člověk cestuje, tak ať letecky nebo autem je to hodně času než se prokouše nepříjemnou částí cesty (letiště, doprava do centra, průjezdy, přejezdy,..). Z lodi je to kouzelné. Přístav je většinou přímo u centra. Vystoupíte a po pár krocích vnímáte tep města. Paráda !

Nakonec jsem se začala opravdu těšit. I na ten čas nic nedělání a totálního relaxu, odtržení od reality.

Můj miláček chtěl cestu ještě vyšperkovat, tak, abychom se do Janova nemuseli únavně štrachat autem nebo autobusem. Objednal letenky. Od Lufthanzy :-). Pár dní před odletem jsme sledovali jak se vyvíjí stávka pilotů. Přicházely rozdílné zprávy. Lety zrušeny, lety zrušeny částečně, lety obnoveny, let zrušen, let obnoven…. Nakonec jsme dostali I palubní lístky a chystali se na let. V den odletu nad ránem přišla SMS, že se let ruší. Nezbylo než přeci jen sednout do auta a do Janova dojet.

Vlastně jsem měli štěstí. Cesta autem byla dlouhá ale uběhla příjemně. Počasí nám přálo, V Janově jsme našli kouzelný malý hotýlek a úžasnou domácí restauraci s Michelinskou středomořskou kuchyní. Prohlédli si Janov a včas se nalodili. Celých sedm dní bylo příjemné, většinou slunečné počasí. Moře ke mě bylo milosrdné, žádné velké vlny mi se žaludkem nehýbaly. Užili jsme si to náramně. Dokonce I ten jeden plánovaný den na moři byl moc príma. Měli jsme možnost nahlédnout do zákulisí našeho plovoucího kolosu. Uvidět, jak je posádka a veškerý personál organizován, jaké má zázemí, jak je motivován - to mě profesně moc zajímalo. Fascinující bylo vidět, jak se organizuje zásobování, příprava a distribuce jídel.

Ano, byla jsem ve zlaté kleci. Ale snažila jsem se přehlížet davy lidí valící se na snídani, přeplněné výtahy, organizovanou zábavu, urputnou snahu prodejců něco na nás vydělat. Užívala jsem si neopakovatelné pohledy na slunce vycházející a zapadající nad mořem, pohodu s mým miláčkem, odpočinek, nicnedělání, objevování krásných míst v pro mě nových městech, pozorování lidí ze všech koutů zeměkoule a komunikaci s některými z nich, milý a vnímavý personál.

Možná to ze začátku nevypadalo jako dovolená podle mých představ. Je pravda, že  něco takového asi brzy opakovat nebudu. Ale jsem moc ráda za tuto zkušenost. Jsem vděčná za všechno co jsem na ní viděla a zažila.  Možná jsem na té dovolené trochu šťastná být MUSELA. Ale šťastná jsem opravdu byla. Ráda. Moc za ni děkuji!