Na své barvité cestě životem jsem potkala řadu lidí. Několik málo z nich mohu nazývat Přáteli s velkým P. Mimo jiné se vyznačuje tím, že to se mnou vždy myslí dobře a že mi říkají pravdu i když se mi třeba právě vůbec nelíbí.
Je štěstí takové lidi při sobě mít.
Kamarádů, se kterými je nám prima, se kterými se dobře bavíme, kteří s námi debatují o věcech, které jsou nám příjemné, takových má každý z nás asi dostatek. Asi jako každý, mám ve své přirozenosti, že mi je příjemné, když mě lidi chválí, souhlasí se mnou, chápou moje postoje. Myslím, že jsem člověk dost realistický. Hlavně v práci: funguji s fakty, čísly, výsledky, dohodami.
Když se na sebe podívám zpětně, pokud se jednalo o mé vlastní Já, několikrát v životě jsem se halila do obraného oblaku "provozní slepoty", nechtění vidět realitu taková jaká je.
Tak například. Můj již zmiňovaný rok 2008. Jsem nešťastná a vyčerpaná. V Moskvě řídím firmu dodávající software do bank. Bankovní krize otřásá veškerým byznysem v základech. Stres na stres, žádná sranda to ustát. Ale zvládám to. Manžel žije svým životem, užívá radostí velkého světa, topí nás v dluzích a prapodivných problémech, celou rodinu nechává na mě a vůbec nevypadá, že by to chtěl nějak řešit. Sice cítím velké nebezpečí, ale ve své zodpovědnosti setrvávám v roli "to musíme zvládnout". Do hlavy jsem si vtloukla, že mým úkolem je udržet a zachránit rodinu. Že nesmím připravit děti o tátu. Držím tuhle pozici, jedu jako s klapkami na očích, nechci vidět realitu i když je jasné, že se blížím kolapsu.
Tak jako po několikrát v mém životě mi osud posílá někoho, kdo mě má probudit a pomoci odklonit z bludné cesty. Starý rodinný Přítel (ano, ten s velkým P). Snaží se mi ukázat realitu. Že moje manželství je dávno nefunkční, že rodinu nerozbíjím já, že já děti o otce nepřipravuji, že je to na otci a dětech aby si udrželi dobrý vztah… Neposlouchám. Nechci slyšet. Jsem na něj naštvaná. Co si to dovoluje, kecat mi do života, když já přece vím nejlíp, co moje rodina potřebuje?
Situace je vážná. Můj anděl se nenechá odbýt a snaží se mi pravdu ukazovat znovu a znovu. A když ji stále nechci vnímat, tak nasazuje silnější kalibr. Jeho "proplesknutí" bolelo. Ale konečně pomohlo. Probudil mne z mé slepoty či spánku. Já konečně vystoupila ze své role "já musím vše zvládnout sama". Konečně jsem byla ochotna se na realitu podívat i jinýma očima, nejen těmi svýma s klapkami.
Dnes se mi nechce věřit, že jsem skutečně byla tak slepá. Co je to za psychologický moment, kdy se člověk odmítá podívat na situaci reálně, kdy tvrdošíjně spočívá ve své slepotě a nechce poslouchat ty, kteří to s ním myslí dobře? Jak to, že se to stalo i mě, té spolehlivé a realistické Markétě? Každodenní život je plný takových příběhů. Jistě taky nějaký takový znáte.
Tehdy všechno dopadlo výborně. S dětmi jsem se stáhla do bezpečí Prahy, našla nové skvělé zaměstnání, postupně splatila všechny dluhy, postavila se znovu na nohy. Exmanžel má krásnou novou rodinku, jsem ráda, že jsou s ním moje děti v kontaktu. Všichni žijeme své životy. Já ten svůj s láskou a štěstím a úžasným zázemím mých 4 skvělých dětí a vzácných Přátel.
Dnes a denně děkuji svým lidským andělům za to, že se nebojí mi říkat pravdu. Oceňuji to. Vážím si toho. Už dávno vím, jak důležité je poslouchat bez posuzování a vztahovačnosti. Více očí vidí víc. Proč se vzdávat výhody vidět věci z více stran?
Moji milí Přátelé! Mám vás několik a jsem za to nesmírně vděčná. Děkuji za to, že mě provázíte mojí cestou životem a že se zjevujete vždy v pravou chvíli! Mám štěstí :-)
