Učím se být šťastná V

Pár lekcí štěstí mám tedy za sebou.Co mi zatím připadá na mé cestě ke štěstí nejtěžší ? Opravdová UPŘÍMNOST

Již dávno jsem přišla na to, jak osvobozující a posilující je říkat pravdu. Moje paměť není z nejlepších a já nikdy neměla kapacitu si pamatovat co kdo komu kdy řekl a co kdo komu neřekl. Zamotávat se do polopravd a pololží mi vždycky připadalo jako ztráta energie. Občas ta moje přímočarost a upřímnost bolela a bylo k ní potřeba hodně odvahy, ale vždycky se mi v životě vyplatila. Samozřejmě člověk musí volit formu, nebýt jak slon v porcelánu.

Několikrát v životě jsem byla profesionálně v hodně těžkých situacích. Například: česká holka, ředitelka malé softwarové firmy dodává do veliké ruské banky. A ono to nejde jak by mělo. Banka nechce zaplatit řadu měsíců práce (řekněme například že je podzim 2008, kdy se všechny banky a ty velké obzvlášť kývají v základech). Celou noc se připravuji na těžká jednání a  nevím, jak celou situaci ustát. Nezbývá než upřímnost. Odkrýt všechny karty. Co jsme udělali, jak jsem to udělali, jaké to mělo konsekvence, jak je to v souladu s našimi dohodami, k jakým změnám došlo, čím je situace jiná, kde jsme pochybili, jak jsme se snažili to napravit, jaké vidíme východisko a jako navrhujeme řešení.

 Zatím jsem se (díky bohu !) v byznysu nesetkala s hráčem, bojovníkem, který by kopl do  odhaleného - upřímného protivníka. Když jde člověk s kůží na trh většinou to zabere. V upřímnosti a otevřenosti je neuvěřitelná síla. Tedy aspoň mě to tak funguje už mnoho let.  Velký bratr mě nerozdupal, nepopřel naše původní dohody, i když mé páky na něho v podstatě neexistovaly. Dohodli jsme se, našli pro obě strany přijatelné řešení. Díky upřímnosti.

Dnes chci ale mluvit ještě o jedné upřímnosti. O upřímnosti sama k sobě.

Když jsem se vydala na svoji cestu něco se sebou udělat, posunout se, rozvinout se, nejtěžší co musím překonávat je moje vlastní EGO a jeho prolhanost. Parchant jeden! Co mi už přineslo trablí a neštěstí!  Pořád něco vymýšlí, pořád mě přesvědčuje o věcech, které nejsou pravda, pořád hodnotí a posuzuje všechny a všechno kolem, tvoří konstrukty, vysvětlení, omluvy. Jak složité je poslat ho k šípku! Jak dobře by mi bylo, kdyby to moje hloupé EGO pořád nehledalo výmluvy a omluvy, kdyby nepotřebovalo mít pravdu, kdyby se nezačalo hned pýřit a nadýmat, když s někým nesouhlasí. Kdyby mě nepoňoukalo, že to, co právě slyším, je určitě namířeno proti mě a já bych se měla rychle hájit a nenechat to tak. Ach jo!

Jak krásné a slastné jsou chvilky kdy se mi mé EGO podaří uspat a já jsem klidná, nehodnotím, neberu nic osobně, nevztahuji a jen s úsměvem a zájmem pozoruji!  Věci vidím čistě, jasně, upřímně a s láskou.

To jsou těžce odpracované chvilky.

Důležité ale je, že vím, jak chutnají. Vím, že krocení zlomyslného a hašteřivého EGA je možné. Že jen musím hodně a upřímně chtít. Že musím objektivně koukat, nenechat se oklamat a být k sobě brutálně upřímná.

Stačí, když toho svého Egouše přistihnu při činu. Stačí, když vidím, co dělá. Jedině tak s tím mohu něco dělat.

Takže první část cvičení je o tom, že koukám a nachytávám EGO při činu. No a když už se to daří, tak ho zkouším zastavovat ještě než se pustí do práce. To jsou moje malá cvičení a domácí úkoly. A vždycky, když se mi to povede, pochválím se a mám radost. A EGO prská. A slábne. A věřím, že  bude menší a menší, jednoho dne už bude tak slabé, že se prostě vypaří.

To bude štěstí !

Přeji krásný den, a ať vám ho vaše Ego nekazí :-) !