Ve špatný čas na špatném místě

Péťa (není to jeho skutečné jméno) je mladý kluk. Měl by prohánět sukně, pařit, nebo uvažovat nad založením rodiny. Jeho život se ale jeden podzimní večer obrátil vzhůru nohama. Protože se ocitl ve špatný čas na špatném místě.

Ten večer popíjel v oblíbeném baru s kamarády a pak si vyšel ven na cígo. Po chvíli si všiml, jak nějací dva muži, kteří nemluvili česky, obtěžují mladou ženu. Když ho žena zaregistrovala, zavolala na něj s prosbou, aby jí pomohl. Nezaváhal, ti týpci vypadali docela subtilně a on byl velký chlap, navíc vášnivý sportovec. Vydal se k nim, přičemž nepochyboval o tom, že situaci zvládne bez problémů vyřešit.

Probral se až v nemocnici, napojený na přístroje a rozmlácený na maděru. Jeho blízcí si prožili peklo, protože doktoři zprvu nevěřili, že to vůbec přežije. Dýchaly za něj přístroje, ti dva ho seřezali tak, že mu zlomili pár obratlů, čímž mu poškodili míchu. Když ho dali v nemocnici dohromady jak nejlíp uměli, prošel si kolečkem spinálního řetězce – hospitalizací na spinální jednotce a pak půlročním pobytem v rehabiliťáku v Kladrubech. Tady se poprvé od toho, co se to celé semlelo, potkal s lidmi, kteří prožívali to, co on a dovedli ho pochopit.

Právě Kladruby a lidi, co tu poznal mu dali nový impuls k životu, protože až do této chvíle to chtěl skončit. Navíc, pro kvadruplegika je sebevražda bez asistence dost obtížná. Péťa měl vlastně v něčem i štěstí – má milující příbuzné, kteří o něj pečují, protože jsou i tací, kteří se nachází v podobném stavu jako on a nikoho nemají. Nebo někoho i měli, jenže pak se jim stal nějaký fatální úraz a oni skončili stejně jako Péťa na vozíku. A jejich blízký člověk to nevydejchal. Ne každý něco takového ustojí a nikdo z nás by neměl soudit, pokud neprošlapal tu samou cestu.

Za celou dobu, kterou jsme u Péťi strávili, se naše oči střetly jen párkrát. Bolest v nich mne zasáhla tak hluboko v srdci, že se mi chtělo křičet. Zároveň s ní se ale dostavilo i uvědomění, že já si stejně nedokážu ani vzdáleně představit, co všechno prožívá.

Při naší práci se dostáváme do kontaktu se zásadními tématy a otázkami lidské existence, což je obohacující zrovna tak jako vyčerpávající. Konfrontuje nás to s tím nejniternějším z našeho vlastního bytí. Musíme přijmout realitu, že naše možnosti, jak pomoci druhému člověku, který se nachází ve velmi těžké a bolestné situaci jsou omezené. Stejně tak musíme přijmout fakt, že život prostě není spravedlivý.

Nemůžeme chápat, proč někdo zůstane ušetřený bolesti a druhý ne. A pokud navíc podobný osud potká nějakého „klaďase“, zatímco kdejaký šmejd zůstane bez poskvrnky, je to o to těžší.

Můžeme se jen každý den rozhodnout, že uděláme něco dobrého.

Protože to je ve finále to jediné, co můžeme ovlivnit.