Tančit s vozíčkáři

Nedávno jsem se vypravila na workshop tance pro osoby s míšním poškozením. Šla jsme tam spíš na čumendu a vůbec jsem nečekala, že mne lektorka zapojí do děje.

„To je super, že jste přišla, aspoň nás bude víc. Támhle jsou vozíky, nějaký si vyberte a připojte se k nám.“

Sedám si na jeden, který je mi tak nějak nejsympatičtější, úplně poprvé v životě. Pokládám ruce na kola a zkouším se rozjet, pořád ale nadskakuji a táhne mě to dozadu. “To takhle nesmíte, musíte si ty ruce položit víc dopředu, jinak vás to překlopí“ přijíždí ke mně jeden muž a vysvětluje mi, jak vozík správně ovládat. I tak se mi to až do konce lekce úplně nedaří, jsem moc prudká, moc hr.

Utváříme kolečko, mužům se do toho evidentně příliš nechce, ženy jsou z aktivity nadšenější. Lektorka se na úvod ptá, jak se máme a jestli bychom ještě něco nepotřebovali, než začneme.

“Eutanazii,“ odpoví jeden z klientů a pán, který mi dával instrukce, jak se má vozík správně „řídit“, zareaguje: „Ta je na programu až od tří.“ To mě odrovná a rozesměju se.

Lidé na vozíku z mojí zkušenosti často vyznávají dost černý humor, což mi vyhovuje, protože i já mám vtípky tohoto charakteru, které už mohou být pro někoho za hranou, ráda. Jeden z mých prvních klientů vozíčkářů, se kterými jsem vedla konzultaci, se mě na jejím začátku zeptal, kam si má sednout. „Kamkoli,“ odtušila jsem a on se pousmál a prolomily se tím ledy.

Je to nakonec právě tento muž, co si mne „odchytnul“ krátce po příchodu, který se pro následující hodinku stává mým tanečním partnerem.

“Dneska si vyzkoušíme paso doble, což je tanec, který symbolizuje souboj toreadora s býkem v aréně,“ říká lektorka a pouští ráznou hudbu vhodnou pro tento druh tance. Ukazuje nám typické pohyby rukou, děláme na vozíku půlotočky a pak se máme protáčet celí, což se mi strašně líbí a točím se na vozíku co nejrychleji to jde pořád dokola. Ve druhé polovině trénujeme i taneční sestavu v páru. Moc si tenhle nevšední zážitek užívám.

Když lekce skončí, roztáčím znovu kola vozíku v domnění, že je to naposled a jedu ho „zaparkovat“ tam, kam patří. “Pojďte ještě sem za mnou“ volá na mne můj taneční partner z předsálí a já poslechnu a rozjedu se k němu. Šibalsky se usmívá. „Zkuste si to vyjet“ kývne bradou k příjezdové cestě, která vede nahoru k východu a je do kopce. Nezaváhám, protože jsem soutěživá a podobné výzvy mě baví. Zaberu co nejvíc, ale i tak mám ke konci co dělat, abych to „utáhla“. Ale vyjedu to za každou cenu, i kdybych měla duši (duše) vypustit. To mě neznáš, chlapče, říkám si v duchu.

Pak kopeček zase sjedu a dole z vozíku slezu a postavím se. Někteří klienti, co přijeli na lekci až po mně a měli mě za „právoplatnou“ vozíčkářku, jsou dost udivení.

„Tak oni nekecali, fakt tu uměj zázraky, podívej se na ni, vstala a chodí!“ Komentují to někteří z nich.

Mezi těmi překvapenými je i můj taneční partner.

“Takže vy nejste na vozíku?“

"Nejsem, přišla jsem se sem jen podívat a byla jsem rovnou zapojená do akce“ vysvětluju. „Seděla jsem na vozíku poprvé v životě.“

"Poprvé v životě,“ zopakuje po mně tiše.

„A taky naposled,“ dodá si už jen sám pro sebe.