Profesně se zamilovat

Za posledních několik let jsem si vyzkoušela práci v různých typech sociálních služeb. Věnovala jsem se zejména rizikové mládeži, ke které mě to táhlo hlavně z osobních důvodů, protože spoustu toho, co zažili, jsem dobře znala.

Nikde jsem ale nevydržela dlouho – pokaždé jsem po nějaké době narazila na něco, s čím jsem se nedovedla sžít a když se tak ohlížím zpátky, točilo se to převážně okolo nezdravě nastaveného fungování v týmu a neschopnosti otevřené komunikace, tlaku na „sebeobětování se“ pro klienty a celkově problematiku nastavení hranic nebo absenci pocitu bezpečí kvůli možnosti fyzického napadení
- zkušenost z práce z dětského domova a Probační a mediační služby.

Nedávno mě napadlo ze všech těch zkušeností vytěžit něco (třeba pro někoho) užitečného a natočit o jednotlivých profesích videa na můj Youtube kanál. Zatím je na světě první o práci vychovatele v dětském domově, druhé o práci probačního úředníka mám rozpracované a další budou následovat.

Ve všech těchto zaměstnáních jsem témata, která mne tížila otvírala, a doufala, že se je podaří vyladit tak, abych v práci mohla setrvat. To se ale veskrze moc nedařilo a nakonec to vždy vyústilo v můj odchod z dané služby. Lavírovala jsem mezi pocitem, že v sociálních službách je něco hodně špatně a tím, že to já jsem ta problémová, která všude hledá chyby a není schopná se přizpůsobit.

Oboje byla do určité míry pravda – věci, které jsem vnímala jako špatně nastavené skutečně existovaly a několikrát se stalo, že po tom, co jsem je nahlas pojmenovala a k ničemu to nevedlo z dané služby odešli spolu se mnou i další zaměstnanci. Jenže velký špatný byl způsob, jakým jsem je komunikovala – s výraznou naléhavostí, důrazem a kritikou, protože jsem tenkrát nevěřila, že bych vůbec mohla být vyslyšena. Svým jednáním jsem nevědomě zabouchávala dveře k tomu, aby mohl být veden konstruktivní dialog.

Nakonec jsem se dostala do bodu, kdy jsem ztratila víru, že bych mohla v sociální oblasti najít uplatnění a jedinou možnost viděla ve změně svého profesního směřování. Bylo to v době, kdy jsem se velmi trápila nejen v pracovním, ale i osobním životě – skončila jsem v další práci a pár dnů nato partner rozetnul naše společné trápení. Ono to tedy bylo hlavně moje osobní trápení, které jsem přenášela na něj a do našeho vztahu, ale to jsem tehdy nebyla schopná vidět.

Život se mi sesypal jak domeček z karet.

Následující měsíce byly tvrdé. Tvrdé, ale nezbytné. Teď už vím, že přesně tuhle zkušenost moje duše potřebovala, aby mohla procitnout a nechat mě odžít si všechny ty letité nánosy bolesti. Aby se na světlo mohl vyklubat člověk, kterého mám čím dál raději. Aby mohlo odpadnout to, co mi nebylo vlastní a posílila se víra v to, co mi vlastní je.

Pár dní po tom, co jsem se ocitla nezaměstnaná a asi dva dny před rozchodem jsem se koukala na pracovní nabídky a cíleně jsem už nehledala nic sociálního. Odpověděla jsem na pár inzerátů a pak jsem kurzorem sjela ještě dolů, kde mi vyhledávač automaticky zobrazil inzeráty ze sociální oblasti, protože jsem je do té doby vždy projížděla. Z těch pár nabídek mi jedna padla do oka, tak jsem si ji rozklikla. Ani vlastně nedokážu říct proč, jelikož se jednalo o cílovku, se kterou jsem neměla žádnou zkušenost. Protože po přečtení nabídky můj zájem přetrvával, bez většího rozmýšlení jsem rychle napsala motivák, připojila životopis a pak zaklapla počítač.

O týden později jsem celá ubrečená na severu Španělska kráčela po svatojakubské stezce, když mi zazvonil telefon s pozváním k pohovoru. Nejprve telefonickému.

Po něm následovalo osobní setkání, kde jsem se měla možnost setkat s celým case-managerským týmem. Po hodině jsme se loučili s tím, že mi dají brzy vědět. Volali mi ještě než jsem stihla dojít na autobusovou zastávku a pozvali mě na zkušební den, abych měla možnost zažít, jak fungují a oni na oplátku měli více času na to poznat mě.

Zkušební den se konal v den mých narozenin. Na jeho konci jsme se shodli, že bychom si dovedli představit vzájemnou spolupráci. Chtěli nástup co nejdřív, ale vyšli mi vstříc i v tom, abych mohla ještě nějakou dobu strávit prací u koní, a měla prostor, který jsem potřebovala.

Pár týdnů nato jsem nastoupila do organizace, kterou charakterizuje velká profesionalita a lidskost. Do týmu, kde je nastavená otevřená komunikace, vlídnost a pochopení. To, co jsem všude postrádala, jsem tady našla. Ale aby tohle mohlo přijít, musela jsem se změnit i já sama a odžít si to všechno, co předcházelo.

Takhle to mělo být.

Moje nadřízená je člověk, kterému důvěřuju, protože má krásně vyvážený zápal pro klientské případy a zároveň upřímný zájem a péči o své lidi, díky čemuž pro mne představuje přirozenou autoritu a velmi si jí vážím. A to je skvělé, protože já jsem palice dubová a respektuju někoho, jen pokud si to v mých očích zaslouží, ne proto, že stojí v hierarchii nade mnou. To se nezměnilo a nezmění.

Je pro mne čest být součástí takového týmu, mezi lidmi, od kterých se ráda budu učit nejen profesně, ale i lidsky. A to nejen v rámci našeho úseku, ale i širší organizace.

Samozřejmě že není a nebude všechno jen zalité sluncem, to není nikde a je to tak dobře.

Provázet člověka, který se ze dne na den ocitne na vozíku a k tomu koordinovat multidisciplinární tým, složený z různých odborností (fyzioterapie, ergoterapie a instruktoři soběstačnosti, terapie ruky, psychologie a psychoterapie, pohybová terapie, osobní asistenti a ošetřovatelský úsek), ve kterém má každý na situaci klienta svůj názor a svou pravdu není jednoduché. Vůbec proniknout do úplně nové agendy, která zahrnuje i potřebu zorientovat se ve zdravotnických záležitostech, týkajících se poškození míchy je mazec.

Ale strašně mě to baví. Navíc – o vypořádávání se s těžkým osudem něco vím, takže z toho mohu těžit.

Kdysi dávno mi jeden známý psychoterapeut, k němuž jsem nějakou dobu ještě v Brně docházela, řekl větu, které jsem tehdy moc nerozuměla. „Vy jste tam uvnitř velmi silná, ale ještě se musíte naučit, jak s tou silou zacházet.“

To porozumění se dostavuje až v současnosti.

Velmi dlouho byla ta síla destruktivní a ničila všechno dobré, co jí přišlo do cesty. Příležitosti, vztahy, i nejlepšího parťáka. Dokud nezůstal kámen na kameni.

Ale ze všeho nejvíc ničila mne samotnou.

Teď ji přetvářím na sílu tvořivou.

A to se teda dějou věci.