Od královny chaosu k ukotvenějšímu životu

Tenhle blog jsem si založila před sedmi lety, abych měla s kým sdílet své vnitřní pochody a myšlenky, a dávalo mi to tenkrát pocit, že díky tomu nejsem na světě tolik sama.

A přestože moje „publikum“ a „posluchači“ seděli skrytí za obrazovkou počítače, a já neměla tušení, kdo si moje - často hodně intimní a těžké prožitky přečte, tohle – alespoň částečně – anonymní sdílení pro mne představovalo jistou formu terapie, při které jsem v tom svém vnitřním chaosu a bolesti pokaždé alespoň trošku a na pár chvil „uklidila“.

Když se ohlížím do ještě ne tak úplně dávné minulosti, vidím člověka, který byl hluboce nešťastný. Který si s sebou táhnul svá dětská traumata, aniž by věděl, jak z nich na cestě životem alespoň něco odložit. Člověka, který se potýkal s vážnými depresemi, obrovskou nedůvěrou v sebe, lidi a svět obecně. Člověka, který kvůli tomuto nastavení nedokázal vidět prakticky nic dobrého, čeho se mu dostalo a že se mu toho v jednu dobu dostávalo hodně.

„Běžela jsem k vodě, chtěla jsem z ní pít,
šeptaly mi břehy, že se můžu utopit.
Dosáhla jsem na dno, našla jsem tam klíč:
tomu, kdo chtěl všechno, nezůstalo vůbec nic...“

Ten člověk byl naprosto ztracený. Sice mlhavě tušil, co by si od života přál a jak by ho rád žil, ale neuměl si ani představit, že by to bylo proveditelné.

Můj profesní život, ve kterém jsem se v posledních několika letech věnovala práci v sociálních službách, byl jeden velký kolotoč neustálého hledání nové práce, její nalezení, počáteční nadšení, že je to konečně ono, které po pár týdnech zase vyprchalo, snažení se zůstat v něčem, v čem mi nebylo dobře a následná výpověď. Většinou moje, ale párkrát i ze strany zaměstnavatele. Přirovnala bych to k tomu, jako když se do úmoru snažíte o to stejné, co evidentně nefunguje, ale přesto očekáváte jiný výsledek.

Z tohohle kolotoče jsem na podzim loňského roku vystoupila a začala se věnovat úplně novému oboru – tomu, do kterého mne to vždy silně táhlo. Vůbec jsem nevěřila, že bych v tom mohla být jakkoli úspěšná, a už vůbec ne, že by mne to dokázalo uživit. Něco tak bytostně mého... že by mne ani nenapadlo, že by to mohlo někoho ve větším měřítku zajímat.

No a... „zkušební doba“ mi v mé nové profesi už před časem skončila a já bez jakýchkoli pochyb křičím do světa, že udělám vše pro to, abych v ní mohla setrvat. Každý den si uvědomuju, jak velké požehnání je dělat něco, co milujete. Každý nový den pro mne představuje nové dobrodružství, při kterém nevím, co se dozvím nebo kam mě to zavede. Jaké nové dveře se přede mnou otevřou. Díky nové práci jsem se mohla přihlásit i do psychoterapeutického výcviku, po čemž jsem také mnoho let toužila. A i kdyby to nevyšlo letos, zkusím to příští rok.

Jak velké požehnání je pro člověka jako já – tvrdohlavce, který potřebuje obrovskou míru svobody, být sám sobě šéfem. Jak velkou radost mi přináší hledat si vlastní příležitosti, vyšlapávat si svou vlastní cestu. Vždy to tak mělo být, jen jsem nikdy nevěřila, že bych něco takového mohla dokázat.

„Běžela jsem nocí jako divá zvěř,
říkaly mi skály: „Stůj, tam nemůžeš!“

Přistupuju k tomu ale s velkou pokorou – jsem si vědomá toho, že to, že se mi to pár měsíců daří neznamená, že to tak bude napořád. Ale nepřestanu usilovat o zachování současného stavu nebo o to, abych se k němu mohla zase vrátit.

Ještě donedávna jsem si byla také jistá, že konečně nazrál čas splnit si další sen – odstěhovat se z velkého města do hor. Prohlašovala jsem, že si to teď díky povaze své práce můžu dovolit a že už mne tu nic nedrží. Dokonce jsem si v mém vysněném místě udělala nějaké kontakty, které by mi přestěhování mohly usnadnit. Jenže jsem si k mému překvapení uvědomila, že to tvrzení – „už mne tu nic nedrží“ vlastně není tak úplně pravdivé.

Člověk, kterým jsem bývala, žil ve velké izolaci proti světu. Bál se lidí, se kterými měl od dětství velmi špatné zkušenosti, nedůvěřoval jim, uzavíral se před nimi.

„Bojím se lesem sama jít,
pomoz mi srdce otevřít...“

Jenže tenhle člověk začal vloni pomalu a s velkým strachem dělat to, po čem volají slova v písni výše – otevírat své srdce a teď mu došlo, že se mu za necelý rok povedlo vybudovat něco, po čem předtím jen marně šátral ve tmě. Že našel lidi, se kterými se může pravidelně vídat a mezi kterými je mu dobře. A že se mu je nechce opouštět.

Věřím, že by se mi nějaké povedlo najít i v novém bydlišti, ale najednou si nejsem jistá, jestli po tom toužím.

Ne, všechny mé problémy a dávná zranění nezmizely jako mávnutím kouzelného proutku, a dobře vím, že mne do nějaké míry budou provázet po celý život. A že pro mne některé věci, které jsou pro jiné lidi jednoduché, budou vždy těžší. Ale to je v pořádku. To vše je mojí součástí a i díky veškerým mým zlým zkušenostem jsem teď tím člověkem, kterým mám být. Už mi nedělá problém přiznat si vlastní křehkost a zranitelnost, jakkoli to někdy může být děsivé.

„Běžela jsem lesem sama samotná,
někdo běhá s vlky, někdo v lásce štěstí má,
učily mě ženy říct si o pomoc -
a ne zatnout zuby vždy když toho bude moc...“

Části hudební skladby, které jsou součástí textu, pocházejí z písně „Běžela jsem lesem“ od skupiny Vesna, kterou jsem před pár dny objevila a která se mnou tak silně zarezonovala, že jsem se do něj některé její pasáže rozhodla začlenit.

...

Článek je na tomto blogu možná tím úplně posledním.

Zjistila jsem totiž, že „skuteční“ lidé, kterým můžu při svém povídání pohlédnout do očí, jsou daleko lepším publikem než ti, kteří jsou skrytí za obrazovkou počítače.