„Já už jsem starej chlap, slečno. Mě už tyhle věci nezajímaj.“

Jeho poznámka mě rozesměje, ale vzápětí mi v hlavě naskočí myšlenka, jestli mi vlastně náhodou tak trochu neurazil prsa.

Mám jedno své oblíbené místo, kam se v letních měsících chodívám koupat, obvykle jen jednou do roka. Oficiálně totiž není přístupné a mimo místních ho ani moc lidí nezná. Já jsem ho našla díky tomu, že jsem v dané lokalitě před pár lety žila, a protože je tam velký kus nádherné přírody, prošmejdila jsem ho skrz na skrz. A přitom jsem narazila na krásný lom. Navíc mám tohle místo spojené s jednou kouzelnou vzpomínkou – kousek odsud jsem se učila jezdit na koni a v jednom horkém letním dni jsem do zdejší tyrkysové vody vstoupila na koňském hřbětu. A poprvé – a taky naposled v životě jsem si vyzkoušela, jaké to je plavat s koněm.

Byly roky, kdy se sem nedalo vůbec dostat, protože tu umístili hlídače se psem. Pak sice hlídač zmizel, ale v hlavní části jej nahradily kamery. Je tady ale koutek s malým jezírkem, který je stranou a kde se dá v teplém počasí příjemně osvěžit.

Tam jsem zavítala i poslední letní víkend, abych splnila kvótu své každoroční návštěvy, a ještě si užila privátní koupel v nádherném prostředí. Když jsem se vykoupala, natáhla jsem se na velký kámen, sundala si vrchní díl plavek a opalovala se. Sluneční paprsky příjemně vysušovaly kapky na mé kůži, aniž by mě pálily, protože slunce už teď – v samotném závěru léta – nehřálo tak silně. Stočila jsem se na bok do klubíčka a plula si v příjemném stavu na hranici mezi bděním a spánkem.

Najednou jsem uslyšela zvuk motoru a než jsem stihla zareagovat, hleděla jsem na bílé auto, které do lomu přijelo po hlavní příjezdové cestě a zastavilo na plácku kousek ode mě. Instinktivně jsem si zakryla hruď rukama a sjela dolů po kameni jak lasička. Byl velký, takže mě v podřepu celou schoval. Klepaly se mi ruce, když jsem se snažila svázat neposlušné šňůrky plavkové podprsenky a člověk za mnou mezitím vystoupil z auta a vydal se ke mně. Pořád jsem se snažila zahalit, (a pořád se mi to nedařilo) a do toho jsem se modlila, aby tato nečekaná „vizita“ skončila jen seřváním, a ne něčím horším.

“Nemusíte se bát“ pozdravil mě muž ve středním věku a bez skrupulí přišel ještě blíž ke mně.

„Víte, co já už tady viděl ženskejch?“

Když uviděl můj boj s podprsenkou, mávl rukou.

“Já už jsem starej chlap, slečno, mě už tyhle věci nezajímaj.“

Konečně se mi podařilo udělat z plavek na mém těle opět plavky dvojdílné, a protože jsem pochopila, že toto „chycení při činu“ asi proběhne bez nějakého většího virválu, ulehčeně jsem se zasmála.

“Klidně tady buďte, já mám akorát strach, aby se vám něco nestalo. Hlavně si dejte pozor na kameny, co padají ze skal.“

Dali jsme se do řeči.

„Je škoda, že to tu není přístupný“ poznamenala jsem.

„To nejde, pořád je to lom“ pokrčil pán rameny a navázal:

„Víte, kdyby tady lidi nedělali furt bordel, tak by to tady ani nemuselo být tak hlídaný. Jenže to je furt něco – chlastaj tady a pak hážou sklo do vody, scházejí se tu i feťáci a už několikrát jsme našli ve vodě použité jehly.“

Když jsem tohle uslyšela, udělalo se mi zle, protože pár let nazpět jsem se koupala ve zmíněné hlavní části a plavala jsem i pod vodou, takže jsem měla kliku, že to neskončilo pořezáním nebo napíchnutím se na injekční stříkačku. Mimoděk jsem se otřepala a odpověděla:

„Některý lidi jsou hovada.“

"Jo jo“ přitakal pán zamyšleně. „Lidi jsou hovada.“

"Nebo tu jsou často nějaký smrťáky“ – pokračoval ve vyprávění - „pitomci skáčou ze skal do vody a neřeší, jestli je dost hluboká… A nedávno se sem přišli vykoupat tři mladí kluci a jeden z nich si v tý vodě přeřízl achilovku. Krve jak z vola a co udělali jeho kamarádíčci? Po----i se strachy a zdrhli. Plazil se přes celý lom a skoro vykrvácel, naštěstí tam nahoře na stezce šla pejskařka, která ho uviděla a zavolala rychlou. Zachránila mu život.“

"A všimla jste si těch ohořelých větví tam ve stráni?“

"Šla jsem přes ně, ale že by byly ohořelý, to nevím.“

"No, ty větve jsme tam před pár týdny dali, aby nám sem tudy lidi nelezli. A nějací koumáci ty větve za největšího parna zapálili... ještěže si někdo brzo všiml dýmu a přijeli rychle hasiči, protože jak jsou tu všude okolo ty stromy, shořela by celá čtvrť.“

Pak už pomalu zamířil nazpět k autu.

„Tak se mějte pěkně… on je vlastně asi poslední teplý víkend, co?“ Otočil se po mně ještě.

„No právě“ usmála jsem se.

„Jo a tam za roh už nechoďte“ poradil mi na rozloučenou. „Tam už by vás zachytily kamery.“

Tak to prostě je.

Někteří lidi jsou hovada.

A někteří – jako tenhle pán, jsou jednoduše hodní.

Díky bohu.