Neříkej, že to nejde, udělej to!

Vím, správný citát Tomáše Bati zní jinak. Tvůrce obuvnického impéria se do historie zapsal slovy: „Neříkej, že to nejde, raději řekni, že to zatím neumíš.“

Parafrázovaná verze mi ale k tomu, co se událo v jeskyni daleko na severu Thajska, hodí mnohem víc.

Historka, kterou více než dva týdny žil doslova celý civilizovaný svět je natolik známa, že o převyprávění nikdo nestojí. Dvanáct kluků a jejich trenér, uvěznění hluboko v hoře stoupající vodou na straně jedné a na straně druhéstovky záchranářů z mnoha koutů planety. Mezi nimi i dva čeští hasiči, hodnotící na místě vhodnost nasazení nejvýkonnějších čerpadel na světě naší provenience. Ti všichni se díky médiím v přímém přenosu prali s utíkajícím časem, monzunovým počasím, klesajícím objemem kyslíku, drsnou a přitom krásnou přírodou. Profesionálové i dobrovolníci. Tací, jako bývalý člen thajského námořnictva Saman Gunan. Jméno tohoto statečného osmatřicetiletého muže nesmí být zapomenuto. Také díky němu se jeho oběť stala jedinou v celé na pohled nemožné záchranné operaci.

Když světlo světa znovu spatřil poslední z chlapců a záhy i jejich trenér, který se o ně příkladně staral a jako námořní kapitán odešel ze zatopené jeskyně jako poslední ze zachráněných, vzpomněla jsem si na slova mnoha vážených odborníků, kteří zvolenému způsobu záchrany nedávali žádné šance. Říkali, že jeskynní potápění je výhradní doménou těch nejzkušenějších a že naučit tomu děti, zhusta neplavce, je širé šílenství a nezodpovědný hazard. Jinými slovy říkali, že to prostě nejde.

Naštěstí, tlačeni mnoha okolnostmi, se našli jiní, co do toho prostě šli. Ne, ani oni s takovou akcí neměli žádné zkušenosti. Nikdy nic podobného nedělali, tedy to s využitím Baťových slov to „neuměli“. Jenže neříkali, že to nejde. Udělali to! A udělali to dobře. Klobouk dolů před vámi všemi, lidi!