Iniciace

… „všechno máš jednou poprvé,“ řekne moudře starší babička. Nevzala si horní zuby a tak vypadá i mluví dost legračně. „Přece se z toho nepoděláš,“ dodá teta Líba a přitom se, připadá mi, že možná docela škodolibě, usmívá. „My jsme to taky přežili, i když…“ Trochu mě zneklidňuje, že to nedořekla. Najednou vypadá tak divně zamyšleně. „Neventiluj to tady,“ řekne mladší babička. „To přece není nutný. Dyť se to dítě těší.“

( )

Já jdu dneska prvně do školy a zatím jsem se fakt dost těšil. Školka mě teda moc nebavila. Můžu říct, že mě to tam spíš štvalo. Pořád jsem tam měl nějaký problémy, jak to nazývala máma.

„Všechny děti jdou a udělají, co jim řeknu, jen on skoro nikdy ne,“ hučela do ní v šatně učitelka, „tohle není normální.“ Dělal jsem, že si šněruju boty a poslouchal jsem je. „On si prostě stoupne a nekomunikuje. Vůbec se s náma nebaví. Stojí a mračí se jako čert. Nechci si ani představit, na co asi myslí. Tuhle mi řekl, že jestli ho nepřestanu otravovat, tak se radši zabije. Kde to bere,“ podívala se podezíravě na mámu. „Doma ne,“ špitla máma, všiml jsem si, že vypadá docela nešťastně a vrhl jsem na úču nenávistný pohled. Jednou se naučím čarovat, jako Hery Potr a pak teprve uvidíš věci.

„Co bude to dítě dělat ve škole,“ pokračovala natěšeně učitelka. Cítil jsem, že jí opravdu nemám rád. „Tam na takovýhle móresy nejsou zvědaví. Oni si ho sice časem srovnaj, ale vy to nebudete mít snadný.“

Proč bych se měl převlíkat za nějakýho pitomýho prince? Tak možná za výpravčího, ale toho v tý pohádce neměli. Princ… Koho tohle bere?

„Vemte ho co nejdřív někam do poradny, k nějakýmu psychologovi,“ nepřestávala se do mámy navážet. To nevím co je, ale radši si to nepředstavuju. Doufám, že to nebolí. Stačí mi zubařka. Máma řekla, že mě budou vrtat až po uspání, protože dělám takovej cirkus, že se mi doktorka bojí sáhnout do huby. Myslím, že já se bojím víc. Ona je divná. „Chlapečku, já tě povozím.“ Kde to jsme? Má mě snad za blba?

„Doufám, že nenafasuje tu největší krávu,“ utrousí strejda Filip. „Buď zticha, zamračí se na něj babička. Nepodrejvej autority.“ „To zvládnou sami,“ odfrkne si. „Mý zkušenosti hovořej jasnou řečí. Ale třeba bude mít kliku. Aspoň v tý první třídě. Chudák,“ dodá ještě.

„Neposlouchej ho,“ pohladí mě babička. „Škola je fajn, naučíš se tam spoustu zajímavejch věcí.“ Nevypadá při tom zrovna přesvědčivě.

Strejdu Filipa mám rád, ale ještě radši mám strejdu Mílu. Nechává mě u sebe jezdit s vláčkama na počítači. Jsem strojvedoucí a sedím v kabině. „Dávej pozor,“ říká, „právě jsi  málem znova přejel bábu.“ Taky mě nechal řídit vrtulníček na baterky. Lítal jsem tak dlouho, dokud se úplně nevybil a nespadl psovi rovnou do nastavený tlamy, ale ještě jsme ho stihli zachránit. Byl jen poslintanej. Strejda Filip má taky svůj a dělají s Mílou a se strejdou Dominikem ve vzduchu bitvy. To se mi líbí. Oni už jsou velký, Dominik a Míla pracujou a Filip chodí na nějakou střední. Nevím, co to je, asi taky ňáká škola. „Chlapi nikdy nedospějou,“ říká babička, když je sleduje. „To je ta věc, která nám ženskejm nedovoluje se na ně vykašlat. Pořád jsou trochu jako malý děti,“ culí se na dědu. „Mateřský pudy, to bude ono.“

Myslel jsem, že až půjdu do školy, něco se změní, že se něco zvláštního stane, protože už jsem velkej, ale ono nic. Trochu mě to zklamalo. Lukáš, můj bráška, mi závidí. Taky by šel radši do velký školy, ale to bude moct až za dva roky. Bude teď do školky chodit sám. S ním prej ale takový problémy nejsou. On se pořád směje.

Mám novou školní tašku. Chtěl jsem tu s AUTAMA, jako má Mirek, s těma, jak jsou o nich ty filmy, ale máma řekla, že to je moc drahý. Ale mám v ní penál a pastelky a tak. Voněj nějak zvláštně, dřevem, jak jsou nový. „Nesmíš s nima mlátit,“ řekla máma. „Aby sis je nerozlámal. Tyhle levný šmejdy nic nevydržej.“

Já rád stavím z lega a máma mě jednou vzala na takovou soutěž o nejlepší budovu, bylo to v nějakým kostele, a když ta soutěž skončila, všichni jsme si sedli a ten pán, co to tam řídil, nám vyprávěl takovou pohádku o jednom tatínkovi, co měl dva kluky a ten jeden byl hodnej a ten druhej sebral peníze a odešel z domova a všechny je utratil za pitomosti. To by se mi taky líbilo. On ten jejich tatínek prej byl moc bohatej, měl strašně peněz v bance a krásnej dům se spoustou drahýho nábytku a moc hezky se oblíkal a taky měl krásný drahý závodní auta.

„To určitě nebyl ten náš,“ řekl jsem, všichni se smáli, jen máma byla trochu červená. Já nechci, aby se mí rodiče hádali, protože nemaj peníze. „Co mám asi dělat,“ křičela, „když mi už tři měsíce nezaplatili, tak jdu radši na pracák, tam mám aspoň podporu…“ V tomhle se neorientuju. Ona nám furt něco šije, aby se nám nikde nesmáli, že jsme socky. Já nevím, co to přesně znamená, protože my vážně nesmrdíme, i když jsme dost často špinavý jak čuňata, jak říká máma, když si hrajeme venku. Možná to je o tom, že nemáš takový krásný věci, jako třeba Mirek, nebo Tomáš. Ty maj strašnou spoustu naprosto úžasnejch hraček, tak moc, že si se všema ani nehrajou a venku bazén a klouzačku a dřevěnej hrad.

Babička, ta mladší, se šklebila, když jsem jí ukazoval tašku a řekla, abych si hlavně dával pozor na čarodějnice, takový, jak mi o nich máma četla z jedný knížky, co jsem dostal k narozeninám. „Pamatuj si,“ poučila mě, „že jsou plešatý a furt si drbou pod parukou hlavu, a že maj hranatý chodidla. Když si před tebou taková divná osoba třeba uplivne, mrkni, jestli nemá náhodou fialový sliny.“ Smála se, takže nevím, jestli to myslela vážně, a jak moc. „Strašně nenáviděj děti,“ dodala, „takže ve škole jich bude určitě spousta.“

 „Ale mami,“ otočila se na ní máma. „Prosimtě, ještě ty…“

„Neboj,“ řekla teta Líba, „ty jim to stejně jednou natřeš.“ Líbu mám úplně nejradši, protože si hodně rozumíme. „Ty to nebudeš mít jednoduchý,“ říká, „protože seš jako já. Vážně jsi mi hodně podobnej, když jsem byla malá. Takže je mi jasný, že si s nima poradíš.“ Mám jí rád, protože když si hrajeme, nedělá ze mě pitomce.

„Ty si s ním počítáš?“, ptala se mámy, „vy jste spolu dělali rovnice?“ „Ještě tohle,“ smála se máma, „kde bych na to vzala čas.“ „No jo,“ povzdechla si teta. „Pořád se to opakuje. Přeju ti pevný nervy. Bude chodit domů se čtyřkama a budou z něj dělat blbce, dokud jim nepřijde otřít o hubu vysokoškolskej diplom.“

„Oni ho to odnaučej,“ řekla posmutněle babička. „Všichni jste přece ze začátku chodili do školy rádi.“ Nedívala se na mě. „Vlastní názor. Nějaká kreativita, to se na základce nenosí.“

„Tak jdeme,“ cvrnkne mi máma do tašky. „Za chvíli si pro vás přijde paní učitelka.“

Chvíli se na ni dívám. Možná bych měl radši zdrhnout. Jenže to už asi nepůjde. Všichni říkaj, že už přece nejsem malej. Jsem školák.

„No tak,“ směje se. „Snad se nakonec nebojíš?“

Já najednou nevím, vážně nevím, jestli se mi tam chce…