Horor na návštěvě doma.

Mám rád svou vlast, protože jsem se tady narodil a prožil skoro celý život. Ovšem nejsem zase takový vlastenec, který by bránil svou zemi proti křivým nařčením, nepodloženému pomlouvání a překrucování věcí o ní. Naopak, rád si přisadím a zanadávám, pokud najdu někoho naladěného na stejnou notu. Nemám v sobě ani smítko nacionálního smýšlení a vůbec si nemyslím, že jsme pupkem světa. Zastávám názor, že jsme docela neschopní, ukecaní, nemakačenkové, zbabělí, ohýbáme hřbety úplně před každým, z ciziny taháme ojetá auta a hrajeme si v nich na světáky. Celá společnost je zkorumpovaná a kdo stojí za něco, tak se hlavně nehrne do politiky, nebo už u nás nežije. Současný případ v boji o hrad je tou vyjímkou, jenž pravidla potvrzuje.Nejvíce ze všeho pohrdám politikem. Na společenském žebříčku bych ho posadil někam dolů mezi obsluhu fekálního vozu a středověkého kata. Politiku nelze v našich podmínkách dělat jako službu, vědu, jako obor, jako poslání. Je zatím pouze možností, jak získat známosti, které nasunou pod zadek politika co nejvíce peněz. A že řada našich předsedů, senátorů, poslanců a starostů mají zadky pořádně vypasené, pod které se toho vejde.
Přestal jsem se zajímat o náš národní spor, o hokej. V mezinárodním měřítku je dnes pro mě na úrovni kriketu, amerického fotbalu, ragby či lukostřelby. Tedy jsem se nechal připravit o možnost cítit se králem, když dosáhneme v tomto sportu očekávaného úspěchu. Našemu fotbalu také moc nevěřím, i když se jedná o hru velice populární a pro nás docela úspěšnou. Ovšem pokud mohu vidět ukázky z ligového klání našich mistrů, tak mi je smutno a ptám se, jestli těch jedenáct internacionálů oblečených v národních barvách, je skutečným obrázkem stavu našeho fotbalu. I tady jsem se nechal připravit o iluze a tvrdím, že to tak není.
Vrcholnému žalu propadám, když mám číst dílka naší novinářské elity. Místy k popukání, místy k pláči, ale vždy nechápavě kroutím hlavou a ptám se, jestli někteří z nich mají právo nosit novinářský průkaz a jestli do této branže většinou vstupují jenom bezcharakterní a neschopní jedinci, nebo jestli se jimi stávají až působením stejných lidí, kteří si na novinařinu hrají o něco déle.
Kapitolou volající do nebe je současné televizní vysílání. Ztrhané obličeje televizních hlasatelů, pouťově vyřvávané reportáže z hlavního města a občas z ostatních méně zajímavých koutků vlasti. Neřízené debaty opěvovaných a prý renomovaných reportérů a pološílená televizní tvorba orientovaná na slaboduché, nikdy nekončící seriály, které navíc hraje skupina herců z těch nejposlednějších řad, jakési divadelní školy. Televizní reportáž je v současnosti vedena způsobem, že Země je placatá, uprostřed jsme MY, svět okolo je malý a bezvýznamný a nikdo si bez nás ani ruce neumyje. (To jsem převzal od jednoho populárního politika). Neexistují reportáže ze zahraničí, které by nebyly napůl bulvárem a ve zbytku černou kronikou.
Občanská společnost se odehrává za zdmi paneláků, vesnických chalup a novobarokních pseudostaveb rychlokvašených boháčů. Společnost se více a více uzavírá do úzkých kruhů zájmových skupin, přátel a přítelíčků, stejně bohatých, či chudých, ať už na duchu či majetku. Je tady absolutní absence upřímnosti a přejícnosti. Kdo je úspěšný, je podezřelý. Slovo podnikatel slouží jako nadávka, na druhou stranu sympatie k levicové straně znamená dostat nálepku socan. Hrdinstvím se stává vyčůranost a povedená zlodějna.
Mám rád svou zemi, a protože jsem občas zavát mimo ní, tím pádem se tam i občas a rád vracím. Naposledy jsem absolvoval cestu společností British Airways. Let trval chvilku, ale stačil jsem vypít čaj a kávu. Hned po přistání jsem v naleštěné letištní hale hledal toaletu. Byla hned u východu, vešel jsem dovnitř a má radost z návratu byla okamžitě zkažena. Moderní až luxusní vnitřek, ale smrad, nepořádek, ušmudlanost, prostě hnus. Vrátil jsem se zpátky do haly a podíval se na krásný moderní terminál a kladl si otázku, zda je to záměr, zda hned každý má pochopit kam přiletěl. Jo, umíme krásné věci, ale uvnitř, za dveřmi, třeba té toalety, jsme pořád svoji. Máme tam sice smrádeček, ale teploučko. Jasně že občas uklidíme, ale tak nějak nenápadně, přece se nepředřeme a záchod je stejně takové místo trochu, řekněme, špinavější, tak proč ho pořád leštit. Navíc smradlavé a ušpiněné záchody patří k naší tradici, nikdy to nebylo lepší a není důvod s tím cokoli dělat. No budiž, přivítání s vlastí se povedlo. Lesk a špína.
Nějak mě to však nevyvedlo z míry. Bral jsem to jako skvrnku na kráse a těšil se na mé hlavní město. Počasí nebylo dvakrát příjemné, silný vítr, déšť a něco málo nad nulou a moje oblečení na podobnou situaci nebylo vůbec připravené. Drkotal jsem zuby a přemýšlel jak z toho ven. Ovšem tady není co vymyslet. Šel jsem si koupit kabát, stejně se k tomu schylovalo a bylo jedno, jestli ho koupím o týden dřív, nebo později. Najít obchod nebyl problém. Z letiště do velkého nákupního centra je kousek a tam je obchodů spousta. Vybral jsem si a navedl odbornou diskuzi s prodavačkou.
„Váš výběr je dobrý… a budete kabát nosit se sakem, nebo bez něj.“
„Bez saka, určitě.“
„Bez saka?“, prolítla mě pohledem a zaškatulkovala. „No nevím, sako Vám udělá ramena, tak asi budete potřebovat nějaký jiný střih.“
„Já nemám ramena?“ Zeptal jsem se jako pitomec a pro jistotu to šel zkontrolovat před zrcadlo. Jasně že tam byla. Dokonce trochu přesahovala můj objem pasu.
„Ta káča mě ani nezná a dovolí si říct, že nemám ramena.“ Napravuji tím v mysli svou uraženou mužskou ješitnost.
Koupil jsem ten kabát „bez ramen“ a spokojen s těmi vlastními jsem s poděkováním odešel z obchodu. Jenom zase kousek hořkosti ve mně zůstal. Proč je ta prodavačka tak neomalená. Vždyť se to přece dá zaonačit jinak a ne na plná ústa říct: „Chlape ta vaše postava je hrozná, ramena jak spadlý cirkus, břicho jako lavor, tuk se na Vás klepe jako sulc, a ani nemám, do čeho bych Vás oblékla, táhněte a neotravujte, až budete vypadat jako desetibojař, tak se vraťte.“ Teda ona to tak přímo neřekla,… ale vlastně jo.
Tak jsem s novým kabátem kráčel v nákupním centru a pohledem zavadil o jakéhosi povaleče. On na mě taky otočil hlavou a zmizel, udělal jsem krok zpátky a zase tam byl. To už jsem ale zjistil, že jdu okolo zrcadla a ten zjev je můj. Musím k holiči, konstatuji. Ty vlasy jsou už přerostlé a vypadám hrozně. Netuším, zda se jednalo o náhodu, či řízení osudu, ale fakticky jsem stál před kadeřnictvím a dvě mladé holčiny si uvnitř okusovaly nehty.
„Ostříháte mě, prosím?“
„Jste objednaný?“
„Objednaný, nejsem, promiňte.“
Ta důležitější stojí u pultíku a hrabe se v sešitě objednávek, „Hmm, tak nevím, nejste objednaný“… a nestojím jí ani za zvednutí očí.
„Hele, víte co, pojďte,“ praví ta druhá, „já mám teď hoďku volno, tak Vás udělám.“
Sláva, dobrý člověk ještě žije, odkládám svůj nový kabát „bez ramen“, dívenka mi umyje hlavu a začne dle mého přání se střihem.
„A jakej šampon používáte?“
„Co prosím?“
„No jakej šampon používáte na hlavu,“
Proboha, copak já vím? Snažím se, jak jen dovedu, tápu v paměti a kupodivu jsem osvícen.
„Aha šampon, tak já mám TRESemmé, používají ho prý profesionálové.“
„Kdo ho používá? To jsem v životě neslyšela? Kde jste ho koupil?“
A ani nečeká na odpověď a začne mi nabízet jejich značku, která je zaručeně lepší, je sice dražší, ale to nejlepší co je na trhu. A můžete mít i něco proti vypadávání vlasů, pro jejich zpevnění, proti začínajícím šedinám, pro lepší rozčesávání, taky nějaký vosk...
„Víte, já jsem s ním spokojen a nad ušima mi to nemusíte moc vybrat, nenosím to tak.“
„No to se ani nedivím, vždyť Vám dost odstávají“, odvětí nakvašeně.
Sedím jak opařený. Během chvilku se mi zvedl žaludek na smradlavé toaletě na letišti, vzápětí jsem osočen, že má postava má daleko k vymakanému sportovci a ani to nestačím vydýchat a dozvím se, že mám odstávající uši. To jako odplatu za to, že jsem si nekoupil lahvičku šamponu za nějakých šest stovek. Po ostříhání se vypotácím z nákupního centra a mám toho akorát dost.
Na dohodnutém místě v dohodnutou dobu se potkám se ženou a synkem. Vrací mi pokaženou náladu a ještě dokonce souhlasím s tím, že zajdeme koupit nějaké bačkory pro našeho chlapce. Měli jich tam dost, tak si je začal vybírat a zkoušet. U toho jsem nemusel být, tedy jsem odešel nezávazně prohlédnout nějaké boty pro sebe a dokonce si jedny vybral.
Po chvilce slyším strašný řev: „Co to tam dělááááááš!!!
Prošel jsem se mezi regály, abych byl účasten nějaké hrozné události, odpovídající tomu řevu. Prvně jsem uviděl záda jakési obstarožní prodavačky a za nimi vykukoval vyděšený obličejík mého devítiletého synka. V očích měl nechápající hrůzu a totální výraz potupy.
„Co to děláš s těma bačkorami, ty si je obouváš, co si to dovoluješ, vždyť už to nikdy nikdo nekoupí.“ A ta žena řvala a řvala.
„Prosím Vás, proč křičíte na mé dítě?“ Praví slabě moje stejně nechápající žena.
Ovšem velitelka samoobslužného obchodu s obuví se ožene rukou, jako by jí obtěžoval nepříjemný hmyz.
„Ty nevychovanče, a ještě ty bačkory vracíš zpátky do regálu!“
„Paní, zavolejte mi vedoucí“ praví už důrazně má žena. V rukou má tři krabice a vypadá sice bojovně, ale nějak ztraceně v té neobvyklé situaci.
„Jááááááá jsem vedoucí!“ stále řve ta prodávající ženská.
„Paní, ten chlapec nic neudělal, ty bačkory si chceme koupit,“ zvyšuje hlas má žena.
Do konfliktu se zamontuje nějaký starší pán. Postaví se vedle řvoucí ženštiny a praví: "Já se musím zastat paní vedoucí, ten kluk si ty bačkory zkoušel, já to viděl.“
„A to si je měl koupit bez toho?“ Vkládám i já svůj přízpěvek.
Oba jsme před PANÍ VEDOUCÍ pohodili čtyři krabice s vybranou obuví. Bereme stále plačícího Péťu za ruku a odcházíme. Nemá cenu konflikt dále rozšiřovat. Je to střet dvou světů. Péťa žije úplně jinde, tam, kde si děti mohou prohlédnout knihu v knihkupectví, pohrát si hračkou v hračkářství a dokonce i vyzkoušet bačkory v prodejně s obuví. Tady to prostě nejde. Jiný kraj, jiný mrav.
Jsem z letadla venku asi tři hodiny a špatných zážitků mám jako za celý rok.O čem a o jaké zemi to vlastně píši?
Je to Holandsko? Bělorusko? Itálie? Česko? Německo či Ukrajina? Slovensko nebo Francie? Nebo můj popis a zážitky jsou úplně odněkud jinud?
Všude jsou problémy. Každý člověk a každý stát je má. Všude jsou tradice a zvyky, nad kterými občas kroutí cizozemec, ale i místní rodák, hlavou, ale neomalenost, nevychovanost a všudypřítomná drzost je typická jen pro nás...
Nebo se mýlím?