Stín a zrcadlo

Přistupuji k zrcadlu, kde mihl se stín,já zahlédla jsem jen divné stvoření,z jehož bledé tváře vystupoval splín.

Po chvíli pochopila jsem, že tohle,
to, co jde jako mrtvola či kostlivec,
tohle, že jsem já? Vskutku divná věc.
Starosti usazené na duši těžko se
skryjí, neb snadno do tváře se vryjí
a člověk vypadá, že nespí i nejí.
Hledím soustředěně, co se semnou děje?
Nikdy nechtěla jsem skončit na dně
a hle, jsem, jak dlouho asi budu v něm?
Vím, mé starosti a problémy dělám si
zbytečně, ve mně vznikají, svírají jak kleště,
avšak já zkrátka musela jet pár chvil ještě.
Den plyne rychle a rychleji, všechny vazby
tiše se ztrácejí a světlo v mé duši už není,
neboť zhaslo mi a vzdálené jest jeho oživení.
Tak, kdybych chtěla, na místě – teď a tady
zemřu, zbude po mně sice holá díra, ale
co rok přes? Neštěkl by po mně ani pes!
Špatnou zprávu střídá stokrát horší,
kdy to ksakru všechno jenom skončí?
Jenomže co má skončit? A co bude pak?
Někdo řekne „nechej to tak“, srdce snaží
se zůstat statečné, tvář sice úsměvy hýří,
zatímco již dál nemohu, a přesto jsem tu.
Moc, mnoho, daleko víc, nejvíce – příliš!
Proč jsem taková? Dochází mi jistě síly,
poněvadž zapomněla jsem na důležité…
Jest zbytečné ptát se, zdali jsem v cíli?
Zrcadlo rozbila jsem na tisíce střepů,
které připomínat navždy mi budou větu:
„Seber se a vstaň, zkus to ještě malou chvíli,
dej mi ruku a hlavně nevzdávej se své víry,
pevně drž ji, i kdyby snad mámily tě lesní víly!“