Uprchlík aneb „Copak se kůň může vejít na tak malý kousek papíru?“

Pokud Vám přijde ten titulek poněkud zvláštní, pak ano, je takový, a byl jako takový myšlen. Denně dostávám mailovou poštou informace různého druhu.

A vím, a zřejmě nepřekvapím ani řadu z Vás, že současná situace lidí prchajících z různých částí světa – nejčastěji se nyní skloňuje např. Sýrie, Afghánistán aj. – eskaluje přinejmenším v našich končinách především emoce. Nechci nyní usuzovat o tom, jak moc oprávněné nebo nikoliv.

O emocích mám osobně spíše velmi opatrný názor, že, je-li jich moc, není horšího řešení, než se jimi řídit. Pokud se tím někdo „baví“ právě dnes, bude zítra on spílat celému světu, jak špatně to „kdosi“ všechno zařídil. Nejlépe tak, aby jemu se právě přitom vedlo nejhůř.

Tak nějak vnímáme stávající vlnu uprchlíků, o nichž soudíme – často bez znalosti věcí, a konec konců uprchlíků samotných – to nejhorší. Označujeme je za „lidskou verbež“ a chceme se mobilizovat do zbraně, protože aspoň na chvíli pocítíme „vlastenecké kořeny“ a budeme na chvíli pány situace nad těmi „jinými“.

Tedy, pokud jsme v některém dění u nás doma hledali dokonce oporu pro podobné názory, na něco jsme se odmítli byť jen dívat a jiné věci ponechávali „těm nahoře“, v případě uprchlíků máme jasno.

Popravdě mě ani neudivuje, kolik z nás má jasno vždy. Osobně se obávám, že skrze toto „jasno“, děsilo by mě to „temno“, co by mohli někteří způsobit, aniž by chtěli znát příčiny, či dokonce hledali řešení. „Uprchlíky patří střílet“, říká v podobném smyslu slova nejen senátor Doubrava ze Sevročeši.cz (dříve KSČM), slyším tak mluvit matku se dvěma dětmi u kočárku, dámu s pejskem a pána, který se zajíká tím, jak „právě uprchlíci omezují výdaje na důchody.“ Ptáte-li se, co tito různí zástupci sociálních a profesních skupin smýšlejí o naší dosud mocenské elitě, o moci prosáklé korupcí, klientelismu, ministru financí – magnáta ve střetu zájmů nejen s okolím, ale často se sebou samým…, koukají na Vás a vztekem bez sebe ze sebe vypraví- „Zase další havlista“. Nevadí mi, že mě kdokoliv s kýmkoli ztotožňuje. Pro některé lidi jsou taková podobenství často jediným způsobem, jakým jsou schopni odlišit realitu od snu (ale nespoléhám na to…), který u některých začal Rumcajsem, pokračoval Babinským, a dnes jsou to EU, USA a pak… Nakonec někteří z nich pojedou na dovolenou do Chorvatska nebo třeba Tunisu, aby nevyšli ze cviku let předešlých. A uprchlík ne-uprchlík…

Pokud Vám přijde moje povídání cynické a ironické, pak ano, snaží se být takové, a sotva může být jiné. Osobně nepatřím k těm, co by uprchlíky chtěli střílet. A proč? Protože „býti uprchlíkem“ není vina, ba často dokonce ani zásluha, to je fakt. Je to faktický důsledek stavu, který zájmy, moc a sféry vlivu mocností spustily např. koloniální uzurpací a posléze jejím nezvládnutím zejména v otázce vlastnické a mocenské správy poté, co opustily ona místa coby zdroje blahobytu a do čela jejich řízení postavily elity domácí, které sloužily tu americkým zájmům, tu sovětskému modelu reálného socialismu, v poslední době např. čínské expanzi za nerostným bohatstvím v části zemí Afriky a např. nakládáním s dětskou prací apod.

A i když mě některé vzkazy, které dostávám skrze mail, posílají poznat „zlovůli“ imigrantů třeba do Švédska, ponechám si s dovolením jistý odstup a odvolám se na jistou postavičku, která mě provázela už od raného dětství. Tedy v porovnání s dneškem už skoro dávno. A jejíž myšlenku přístupu k „jinakosti“ – tedy jinak než tím střílením třeba – popisuje A. Lindgrenová asi takto - Při Pipině návštěvě školy řekla paní učitelka dětem v domnění, že tak aspoň na chvíli Pipi ukázní, že mohou kreslit. A následovalo: "Po chvíli se rozhlédla po třídě, jestli všichni kreslí, ale celá třída se dívala na Pipi, která seděla na podlaze a kreslila, až  se z ní kouřilo.

"Proč nekreslíš na papír, Pipi?", zlobila se paní učitelka.

"Tam už mi nezbylo místo," řekla Pipi. "Copak se kůň může vejít na tak malý kousek papíru? Právě kreslím přední nohy, a než dojdu k ocasu, budu venku na chodbě."

Možná asi víte, co následovalo. Pipi velmi přesvědčivě vysvětlila paní učitelce, aby se na ní nezlobila pro její poněkud "odvážnější" přístup k vyučování a zaběhnutým zvyklostem školní praxe a dodala:

"Víš, paní učitelko, když někdo má maminku andělem a tatínka králem černochů a celý život se plavil po mořích, tak vlastně ani nemůže vědět, jak se má ve škole správně chovat a co si má s těmi jablky a ježky počít." 

A jak se můžeme v té knížce o Pipi dočíst: "Paní učitelka řekla, že to chápe, že už se nezlobí a že Pipi může do školy přijít, až bude o něco starší."

Vůbec nechci zlehčovat situaci s riziky imigračních vln, které si někteří opravdu mohou spojovat s přesunem do jiné země za účelem páchání zločinů. Jenže takto často postupují opět ti v zájmu vlivných nebo mocných, kterým se líbí diktovat své požadavky zprostředkovaně, aby sami zůstali ve skrytu před odpovědností, odhalením a potrestáním. Odsoudit bez výhrad však ty, jejichž jediným „obchodovatelným artiklem“ je bída, nás na žebříčku kulturní vyspělosti příliš neposouvá.

Má-li být těmto lidem prchajícím napříč Evropou pomoženo, resp. mají-li se naučit řešit svou situaci u nich doma, pak je třeba vytvářet účinný tlak na vlády vyspělých zemí, aby nepodporovaly (byť jen skrytě) loutkové režimy v tamějších zemích, odkud uprchlíci přicházejí, a aby podíl na jejich ekonomickém využívání zůstával především uvnitř pro potřeby změn sociálních, ekonomických domácích obyvatel.

P. S. „Analýza týdeníku Ekonom ukazuje, že přijetí například 1500 imigrantů ročně – ať už dle kvót Evropské komise, či dobrovolně – by Česko z čistě ekonomického pohledu zvládlo bez větších potíží. Státní kasu by přišlo navíc asi na miliardu, tedy dvojnásobek dnes vynaložených peněz. Problémem je, že neexistuje celoevropská (a ani česká) koncepce, a to nejen na zvládnutí uprchlické vlny, která do Evropy dorazila, ale také na omezení dalšího přílivu cizinců.“[1]

[1] Kolik stojí uprchlíci. Téma Imigrace. Ekonom, č. 26, 2015, 18 – 21 s.