„Třetí cesty“ amerických prezidentských voleb, ...

aneb věnujme pozornost i tomu, co tzv. vyšumí Vnímáme a straníme především účinkům, kterým jsme schopni podlehnout, a dokonce činit z nich „sofistikované“ závěry.

Když sledujeme vrcholící volební kampaň hlavních favoritů amerických prezidentských voleb, tedy H. Clintonové a D. Trumpa - většinou vidíme to, co nám nabízí mainstream, ať už politický, tak mediální. O smyslu volby představitele jednoho z nejdůležitějších kamenů světové mocenské pyramidy moci možná ani příliš neuvažujeme v souvislostech. Vnímáme a straníme především účinkům, kterým jsme schopni podlehnout, a dokonce činit z nich „sofistikované“ závěry. Opět však končíme na pověstné „1 a 0“ coby symbolických označení pro pravdu a lež, o níž v těchto případech snad ani nejde, resp. jsou nám jen povrchně nabízenými reprezentacemi faktů, o něž tu jde především, a s nimiž často zápolíme až např. na úrovni bulvárního čtení. Třeba o tom, je-li Trump opravdu takový „sexuální King“, jeho „oběti“ hodny opravdu tolik „puritánského“ pobouření v nás a o nás samotných… A Clintonová až tolik „neschopnou“ vykonávat prezidentský úřad. Sdělení bulvárních médií nejsou často ničím jiným, než kooperujícími náladami, kterých se jinak „velevážené“ mediální a politické zdroje naoko štítí, a bulvár na nich postavil svou existenci. Obé je spojeno nití čtenářovy lability vkusu/nevkusu, často Freudova nevědomého přeřeknutí.

Takže, proč tolik odmítané „třetí cesty“ amerických prezidentských voleb? Jsou v nich totiž např. v těchto blížících se volbách ještě dva kandidáti - libertarián Gary Johnson a za zelené Jill Steinová, lékařka, která se podle některých názorů vůbec nevyzná v politice. Položme si však otázku o tom, nakolik se v té politice vyzná např. Trump i Clintonová. A nebuďme až tolik malichernými, když budeme argumentovat jejich mediální známostí, majetkem či vládní funkcí, do nichž je často uvrhlo nikoliv jen vlastní odhodlání.

Jako dítě jsem se babičky často ptala, zda to razítkování známky na dopise toho pána či paní na ní taky bolí… A babička odpovídala: zeptej se jich. Směrem ke svému dnes školou povinnému synovi zkouším cestu opačnou, když se ho ptám, zda si myslí, že by to ty orazítkované na známkách mohlo bolet. Chvíli na mě kouká a řekne: „A Ty si fakt myslíš, že by je to mohlo bolet?“ Zjišťuji, že syn je mnohem dál a jeho ironie je mi odpovědí, že je dobré dál nebýt za poťouchlíka a že jeho poznání už dávno trumflo mou snahu o vtip. Otázka po „třetí cestě“ ale může znít: je ještě tolik třeba razítko v digitální době znaků a jazyka? A především jimi šířených významů.

Když se tak dívám na neměnnou úpornost volby jednoho z nejdůležitějších článků mocenského dění světa v podobě amerického prezidenta, musím říci, že nic moc se nezměnilo a „třetí cesty“, jež aspoň ironizují ty dosavadní, jsou stále omezovány, ostouzeny. Prý, nevyznají se v politice? A možná právě jednou z cest, jak začít změny dosavadních vyježděných kolejí, kde za změnu spíše smutnou až trapnou považujeme jen skandály, korupci, zdravotní kolaps protikandidáta, zneuctění a pochybné mediální vláčení jeho či příslušníků rodiny apod., je právě „třetí cesta“. Cesta, která v prvé řadě znejistí naše vlastní pohodlí, vžité stereotypy, a vstříc nejistotám nás nutí přemýšlet o svém „jistém“, na němž lpíme a o němž o to více rozhodují jiní, než my jsme si ochotni připustit. Např. o naší svobodě. Možná přitom stojí za to připomenout slova A. de Tocquevilla: „Vidím dobře, že dnešní národy jsou neklidné, ale není mi jasné, zda jsou svobodymilovné, a obávám se, aby panovníci na konci všech bouří, které otřásají trůny, neshledali, že jsou mocnější než kdy jindy.“[1]

[1] TOCQUEVILLE, de, A., Demokracie v Americe. Praha: Academia, 1992, 587 s. ISBN 80 – 200 – 0829 – 2.