Jet či nejet do Moskvy aneb sedmdesát let poté

Chceme-li ukázat, že jsme pochopili odkaz miliónů mrtvých 2. světové války, pak je odpověď vcelku jasná. Prostě - na letošní rok 2015 připadlo 70. výročí konce 2. světové války. Bylo osvobozeno Československo a další země od nacismu a fašismu.

Osobně již také pamatuji některá připomínání, ba oslavy spojené s těmito událostmi. S odstupem času méně nebo i více trapná vystoupení politiků na té které stranické a státní úrovni, přesto výročí, jímž skončilo jedno z méně lidsky, přesto tragicky a historicky neopomenutelné dění, které připravilo o životy údajně až 60 miliónů lidí, především civilistů.

Člověk zabíjel člověka, jak už to dějiny nejen znaly z dob předchozích, ale hrůzy s tím spojené byl opět ochoten opakovat. V podstatě tak činíme stále, tu více nebo méně pro „světlé zítřky“, ve jménu zájmů jednotlivců nebo skupin, které skoro vždy opakují, že tak činí v duchu „vyšších“ cílů, jimž pozvednou ducha národa, třídy, státu, strany, vůdce, diktátora, monarchy, „soudruha“ apod. Války jsou však vždy tím nejhorším, čeho lidstvo dosáhlo a k čemu dospělo, aby se přesvědčilo o své vlastní „ničemnosti“. Války mají své sociální příčiny, ekonomické, politické zájmy, technické a technologické kvality, o nichž potřebuje jedna strana přesvědčit druhou, ty další, aby se nakonec ta nebo ona firma „pochlubila“ zisky z jejich využití, až válka skončí. Mír nakonec popřeje spojenectví sil, v nichž je možné pokračovat a rozvinout to, nač válka nestačila. I o tom ví historická paměť své a jaderné arsenály vypovídají bez rozdílu o „vítězích“ a „poražených“. Nakonec i „poražení“ byli využiti vítězi a mírové zdokonalování raketového pohonu jistil např. svobodný pán von Braun, člen NSDAP a snad i SS ve prospěch USA, stejně jako „paktování“ třídně se vymezujících systémů nacistického Německa a sovětského Ruska, potažmo SSSR (viz pakt Ribbentrop-Molotov ze srpna 1939) ještě před propuknutím celé válečné zkázy.

Možná se ve světle oslav 70. výročí konce války a vítězství dle některých „nesluší“ poukazovat na tyto a další skutečnosti, souvislosti. Prostě byly, jsou a budou …

Ale protože jsme se dokázali jako lidstvo, jeho části a celek přenést přes nejednu „nedobrotu“, kterou jsme rukou nerozdělnou spáchali a očekávali, nebo dokonce očekáváme, že „někdo“ to za nás skoro vždy rozhodne, nejlépe „vybojuje“, stálo by za to, aby přeci jen někdo nahlas zdůraznil, že to „zlo“, co vzniklo a vzniká, není nikdy jednostrannou záležitostí. A že prostě zájmy velmocí přetrvaly a někteří opět cítí „svou“ příležitost. Zřejmě i satisfakci po „prohraných“ letech devadesátých 20. století.

Přesto a právě proto si dovolím poznámku – historická paměť a připomenutí již nevzkřísí mrtvé, stejně jako živé nezachrání před sebou a tím, co je a bude. Opět je tu však příležitost mrtvé uctít a živé upozornit, že opakovat frašku a vědět přitom o dramatech, je nejen nezodpovědné. Je dokonce hazardem se svědomím lidí, po nichž chceme, aby skrze historickou zkušenost a zbylé ideály ctili to, co ti před nimi zaplatili svými životy – svobodu, lidskou důstojnost a právo na život.

Pokud se prezident ČR vypraví do Moskvy připomenout si hodnoty, pro něž tolik lidí položilo své životy, uctí tím jejich památku a předvede světu, že lidské životy mají cenu vždy, navzdory systémům, ideologiím a politice, která je reprezentuje. Dokonce je mohou výrazně ovlivnit a měnit.

Jde-li však zase jen o hru v zájmu velmocí tohoto světa, resp. jejich vládnoucích elit a těch, co jen těmto zájmům slouží, pak ani prezident a my sami jsme příliš nepochopili z odkazu miliónů mrtvých před sedmdesáti lety.

Víme o dramatech a opět z nich děláme frašku…