Hanobit, resp. nehanobit, a hlavně nezblbnout

„Zatrubme řiti na tubu, ať žije taťko náš UBU.“

Možná si někteří z Vás vzpomenou na příhodu hostinského Palivce z Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka, kterak běduje nad tím, jak se dostal vlastně za „nic“ do vězení. A na otázku za co se mu dostalo takového potrestání, mu Bretschneider, policejní detektiv odpovídá: „Za to, že jste řekl, že sraly mouchy na císaře pana. Oni vám už toho císaře pána vyženou z hlavy.“ Ponechme nyní sémantiku uvedeného sdělení jaksi stranou. Jistou dvouznačnost si ale připomeňme, čili císařpán na tom byl v době první světové války zřejmě hůře než mouchy – nedobře přijímán svými národy, protože je hnal do války a monarchie se hroutila, a příliš si z něj nedělaly ani mouchy, tedy dělaly, a to přímo na něj… A jak jinak, zase ta „švejkovština“ vejde do dějin a udělá z nás takové ty týpky, co jim není „nic“ svaté. Dokonce ani císařpán. No, a jak to bylo dál? Po vzniku ČR v r. 1923 dostal prostor zákon na ochranu republiky a dle něj byla tzv. chráněna i hlava státu, v tom čase prezident Masaryk. Období tzv. reálného socialismu si, jak jinak, vyžádalo své, a také v něm bylo tzv. hanobení představitelů režimu trestné sazbou až dva roky.

A jak a kam jsme se posunuli dnes? Prezident Havel navrhl odstranění z trestního zákona pasáž o hanobení prezidenta, stalo se tak kolem r. 1997. A jak je typické pro končiny vojáka Švejka – tolik vynášený Havel se časem stal taky terčem slov nikoliv vybraných, za něž by se nemusel stydět žádný slovník sprostých slov, a můžeme hledat např. ve Stručných dějinách nadávek a sprostých slov z r. 2007. A čas možná neběžel dostatečně rychle, a moudrost nemusí jít nutně ruku v ruce s poslaneckým mandátem, už tu máme nový návrh - vrátit do trestního zákoníku čin veřejného hanobení prezidenta republiky. Za jeho spáchání by lidem hrozilo až roční vězení. K jeho autorství se hrdě hlásí poslanec KSČM Zdeněk Ondráček a k němu se nejprve přidala „kopa“ (nečíst tlupa) podobně „moudře“ se tvářících zákonodárců, napříč stranami a hnutími v PS – a možná ten návrh jenom nečetli a někteří nepochopili. Ono to fakt není jedno a totéž, možná i proto posléze někteří, zřejmě však spíše na popud vnější, z celé té moralizující a trapností devastující anabáze začali pomalu couvat. Ne tak poslanec Ondráček, ten hodlá vytrvat. Přitom můžeme celé věci rozumět i tak, že „U nás v České republice chce zase být každý šašek ne ani tak humoristou, ale politikem.“[1] Anebo – jak je u KSČM zvyklostí – papeže tahle strana nemusí, ale když regionální primárky se blíží, nejeden takto kandidát ke své kandidatuře nábožně vzhlíží. A to už bude v příštím volebním roce 2017. A nejlépe se hloupne v houfu, proto ten původně nemalý počet dam a pánů z PS – více než 60, co se k návrhu přihlásil a jichž se problém opětovného zvolení může týkat.

Jedním z argumentů, který se uvádí jakoby ve prospěch takové zákonné úpravy, je, že není výjimkou v evropských končinách. Tzn. v režimu trestnosti pomluvy či hanobení, bez ohledu na to, kdo je cílem útoku, a platí ve 23 z 28 členských států Evropské unie. Další země evidují cosi jako zvláštní trestný čin hanobení člena královské rodiny nebo hlavy státu, viz třeba Švédsko, kde hrozí trest odnětí svobody až 6 let. Budeme-li tedy chtít býti tzv. papežštější než papež, čerpáme vlastně ze zkušeností našich evropských partnerů, řeklo by se tak nějak lehce, lehčeji až zjednodušeně. Jenže… Skutečně je vždycky to, co platí někde správné také pro nás? A měli bychom „slepě“, resp. účelově následovat každou takovou praxi? Ba dokonce, která se některým prostě bude hodit, protože jejich cíl prostě světí prostředky? A třeba ne hned na první, ale určitě na další pohled je zřejmé, že cílem takového ustanovení není ani tak výchova či příklad dobrého chování politiků směrem k občanům, zvláště některých, (nedej bože!), ale ve hře je účel těchto zástupců části politických elit, kteří tím kompenzují absenci vlastních myšlenek, názorů a konec konců perspektiv. Prostě namísto výchovy, která nese rizika nezdarů, pokusů i omylů, se tu prostě nadiriguje ze zákona poslušnost. No, a v opačném případě trest. Je to pohodlné, skoro by se dalo říci, že to může mít vliv na tržby v některých pohostinských zařízeních, kde se občas hanobí každý a všichni. Vznikají však další otázky:

·         Budeme lepší, když se budeme trestat za to, že např. prezident republiky Zeman nemá k urážkám jiných daleko, a my bychom už ale nesměli tzv. vracet stejnou mincí?

·         Kdepak je duch přímé volby, otevřeného občanského projevu, výchovného aspektu, který by měla šířit hlava státu, zatímco ta naše spíš rozeštvává porůznu sociální skupiny, když se tak nějak špatně vyspí nebo neladí s některým ze svých poradců?

·         A jak moc daleko či blízko se posunujeme k tomu, že se začne sklouzávat k postihům názorovým, budou-li tomu nebo onomu v represivní náladě špatně znít?

A jistě lze pokračovat. Navrhovatel této úpravy pan poslanec Ondráček z KSČM, zřejmě i s ohledem na vlastní praxi před r. 1989, sdělil, že „Ten návrh byl připravován již delší dobu a teď zkrátka přišla řada na jeho projednání,“[2] tvrdí, že necouvne. Ta zásadovost možná některé potěší, jiné nadchne, ti zbylí snad budou mít rozum. Protože i dítě ví, že smyslem fungujícího rodinného sociálního prostředí je nejdříve výchova a až poté trest. V opačném případě je na problémy zaděláno a v dospělosti často už ani Freud nepomůže.

A možná jen poznámku v duchu znalce lidských povah, často v „nelidských“ podmínkách, Machavelliho: „Platí… všeobecné pravidlo, které nikdy neselže: panovníkovi, který sám není moudrý, nikdo dobře neporadí…“[3] A kdyby přeci jen někteří uvěřili výchovnému aspektu při trestání těch, co nahlas říkají, že císař je nahý a zatím by se měl tvrdit opak, či o tom mlčet, pak vězte, že se ocitáte v roli těch, co jsou na tom hůře než ti dnes a denně klamaní, protože tak činíte sami a ještě k tomu dobrovolně. A v tom už žádný zákon nepomůže, snad jen Freud může kroutit i po těch letech nevěřícně hlavou.

[1] MARYNČÁK, R., Stručné dějiny nadávek a sprostých slov. Praha: KMa, s. r. o., 2007, s. 385. ISBN 978-80-7309-496-6.

[2] Pitomost a návrat k totalitě. Je to „krásný dárek“, píše tisk o hanobení. Idnes.cz [online]. Dostupné: http://zpravy.idnes.cz/hanobeni-prezidenta-zakon-dcp-/domaci.aspx?c=A161116_085307_domaci_hro [cit. 28. 11. 2016]

[3] MARYNČÁK, R., Stručné dějiny nadávek a sprostých slov. Praha: KMa, s. r. o., 2007, s. 385. ISBN 978-80-7309-496-6.