O fanoušcích českého fotbalu

Říká se, že co Čech, to fotbalový trenér. V hospodách u piva už se provedly tisíce střídání, vydaly miliony taktických pokynů a byla vypracována dlouhá řada analýz zejména neúspěchů české reprezentace i klubů. V poslední době se do diskusí stále více dostává téma, které víc než s trenérstvím souvisí s pojmy, jako jsou klubismus, národní hrdost nebo společný zájem. Fandit či nefandit tzv. českému fotbalu a národnímu koeficientu, to je oč tu běží. Toto téma je žhavé zejména mezi fanoušky klubů hrajících evropské poháry a tradičními rivaly. Věta, že národ se dělí na sparťany a slávisty, se už dávno stala všeobecně přijímanou součástí české sportovní terminologie. Na otázku komu fandíš, vám asi nikdo neodpoví, že českému fotbalu nebo koeficientu. Uslyšíte Sparta, Slavia, Baník, Zbrojovka, Sigma, Bohemka, v posledních letech narazíte poněkud častěji na „kované“ Plzeňáky. Určitým spojujícím elementem všech těchto fanoušků je česká reprezentace. Ovšem nyní stále častěji od komentátora Pavla Čapka, různých expertů, ale i „obyčejných fanoušků“ třeba v internetových diskusích slyšíme, že je třeba fandit českému fotbalu. Převedeno do konkrétní roviny, všem českým klubům v evropských pohárech. Jedni za to horují, druzí se tomu vysmívají. Tak jak to tedy je?

Moje odpověď zní, že vlastně žádná univerzální neexistuje. Nebo si snad někdo z vás fanoušků dovede představit, že by vás k upřímnému fandění komukoliv někdo dokázal přinutit? A nebo vám v něm naopak zabránit? Vždyť fandění je o prožívání, o radosti z vítězství, o zklamání z porážek. Není to věc rozumu, ale srdce. A srdci neporučíš. Klubový fotbal a svět jeho fanoušků je z velké části postaven na rivalitě. Někdy je zdravá, občas bohužel zbytečně agresivní a nezdravá, ale je všudypřítomná. Byla, je a vždycky bude. Asi každý máme kamarády či známe z jiných táborů. Určitě jsme si všichni užili posměšných poznámek, smsek, a to oběma směry. Platí to primárně pro ligové souboje. V evropských pohárech se tato rivalita nepochybně trochu stírá. Ale přece jen. Těžko se našel sparťan, který polykal slzy, když Slavia dostávala sedmý gól na Arsenalu. Maximálně tak od smíchu. Podobně se smáli slávisti, když si Sparta vezla třeba bůra z Lyonu.

Koeficient, renomé českého fotbalu nebo ekonomický přínos, to všechno jsou relevantní argumenty. Ale rozumu, nikoli srdce.  Tak nám pane Čapku a další neříkejte, komu máme držet palce. Stejně tím nic nezmůžete. Osobně jsem už mnohokrát fandil v pohárech českým týmům. Zejména pokud byl soupeřem arogantní tým ze západu, jehož hráči a představitelé se vyjadřovali ve smyslu, že ani nevědí, kde leží Česká republika, probouzel se ve mně vlastenec. Ale byl to můj autentický, dobrovolný pocit. Vždyť fotbal je o zábavě a emocích, které z něho plynou. A to jak na hřišti, tak ještě mnohem víc v hledišti. Nikomu neberu jeho pocity nebo fandění komukoli, ani to nejde. Jen za sebe říkám, že se neumím radovat společně s Davidem Limberským a jeho kamarády. A nic na tom nezmění nějaká desetinka v koeficientu, nebo dokonce miliony na kontě Tomáše Paclíka.