I tvrdý horník někdy brečí

Přesně taková chvíle přišla včera, kdy vyjel poslední vozík s uhlím z Dolu Centrum. Byl to úplně poslední hlubinný hnědouhelný důl u nás. Ekologičtí aktivisté na sociálních sítích jásají, ale měli by se spíše stydět.

Nemají totiž ani potuchy o tom, jak tvrdá práce je dolovat uhlí pod zemí. Stejně tak ale nevědí, jak silná přátelství se mezi horníky v těch tvrdých podmínkách utvářela. Netuší, co to znamená, když musí jeden spoléhat na druhého, ale ví, že ten druhý mu v případě potřeby život zachrání.

Aktivisté, kteří dnes vykřikují, že je třeba to špinavé uhlí navždy zadupat v zemi, jsou ve zvláštní pozici. V první řadě házejí špínu na to, o čem sami tvrdí, že je špinavé. Jenže za tu opravdovou uhelnou špínu se nikdy nikdo nestyděl. Vždycky patřila k věci.

Naopak slovní špína, kterou na uhlí a horníky aktivisté házejí, má velkou pachuť. Je přesolená totální neznalostí historie, kdy uhlí dalo teplo, elektřinu a práci milionům lidí. A možná ještě spíše přepepřená miliardami, které i díky tlaku aktivistů, na které se musíme všichni skládat z našich kapes a odevzdávat různým solárním baronům.

Kdepak panáčkové a panenky, uhlí a horníky svými pomluvami neumažete. Na rozdíl od vás mají totiž za sebou roky poctivé a tvrdé práce, za kterou se rozhodně nemusejí stydět. Naopak si zaslouží respekt, zejména ve chvíli, když i tihle tvrdí chlapi roní krokodýlí slzy.

Podívejte se na video, jak to včera při symbolickém uzavření Dolu Centrum vypadalo.