Téměř každé sobotní odpoledne máme návštěvu. Přesný počet hostů není předem stanoven, proto vymýšlím jídlo, které by bylo "zdravé, chutné, hospodárné".
Jeden z hostů, kteří měli být u nás tentokrát, mi řekl, že si nejvíce pochutná na švestkových knedlíkách. To mě potěšilo, neboť toto jídlo z větší části naplňuje výše zmíněný požadavek. Rozhodně je chutné a hospodárné. (No řekněte, jestli uvaříte jídlo pro dvacet lidí za 150 Kč?) A pokud jde o zdravé, tak ono většinou stejně nejvíce chutná to méně zdravé. Má to ale malý háček: není švestková sezóna. Okurková sezóna - dokonce letos tuplovaná - sice je, jenže okurky se běžně do knedlíků nedávají. No, nevadí, říkám si, dám do knedlíků jahody, jestli nějaké seženu. Ovšem myšlenka, že budu muset ukoulet alespoň 100 malých knedlíčků, mě moc nenadchla.
Zachránila mě nabídka Kauflandu, že ve čtvrtek budou mít meruňky a to za velmi příznivou cenu. Jelikož jsou meruňky velké, těch knedlíků by mohlo být méně.
Když jsem přišla ve čtvrtek ráno k obchodu, zarazilo mě, že nebyly k dispozici žádné košíky. "Doufám, že to není kvůli meruňkám", říkám si, ale bylo. Právě přivezli paletu pětikilových bedýnek. Kolem už stál houf lidí, kteří se všelijak strkali, přetlačovali a jeden druhému pod rukama brali ty nejlepší plody. Mnozí, nedbajíce upozornění, že každý může do svého košíku naložit maximálně tři kila meruněk, si plnili hned několik sáčků. Jiní šli ještě dále a brali si hned celé bedýnky. Uštvaní zaměstnanci pak nepovolené přebytky tahali od pokladen zpět a další zákazníci se opět snažili projet s nadměrným množstvím nedostatkového ovoce. Na podlaze se hromadily prázdné bedýnky, někdo rozšlápl spadlou meruňku, někdo jinou odkopl...
Stála jsem opodál, pozorovala ten mumraj a přemýšlela, jak bych se zmocnila těch svých tří kil. Nejdříve jsem odvezla svůj košík z neprůchodné, jinak široké uličky. Postavila jsem ho k bezpečnému regálu polévek v sáčku, neboť na ty se žádná sleva nevztahovala. Všimla jsem si, že jeden košík stál i tam. Starší paní na něm měla bedýnku z meruňkami a vybírala si z nich do sáčku. Nejdříve jsem si pomyslela, že je nějaká dovolená, ale pak jsem si řekla, že účel světí prostředky a udělala jsem totéž.
Nabrala jsem si ta svá tři kila a šla k váhám. Byly tam tři a u každé stálo alespoň deset lidí. Času mám dost a u váhy radím lidem, kteří vidí ještě hůř než já, jaké tlačítko mají zmáčknout. Konečně mám váhu pro sebe. Výborně, váží to 2,964 kg, vejdu se do limitu. Bedýnku se zbytkem meruněk mám pořád v košíku. Byla by přece škoda, kdybych si nabrala meruněk méně, než je povoleno. :) Nerada vracím zbytek meruněk i s bedýnkou na stoh, který je o víc jak polovinu nižší. K velké radosti nově příchozích přijíždí zaměstnanec s další paletou meruněk... Já si v klidu beru tři velké okurky a červené papriky, u kterých není téměř nikdo.
Pomalu procházím obchodem, koukám lidem do košíků a přemýšlím, proč si dělají tak velké zásoby od jednoho druhu zboží. Většinou jsou to lidé v důchodu. Potřebují to všechno pro sebe? Je možné, že nakupují pro své zaměstnané příbuzné, ale pak nechápu, proč ti je nechají se s tím tahat. Venku často potkávám stařenky s těžkými taškami, které jsou v lepším případě na kolečkách.
Pak jsem si ale vzpomněla na jednu zkušenost z Lidlu. Právě měli v akci krabicové mléko. Vzala jsem si dva litry a všimla jsem si paní, jak bezradně chodí kolem menšící se hromady s mlékem. Zeptala jsem se jí, jestli něco nepotřebuje. "Chtěla bych karton mléka, ale nemám auto. Manžel přijede za hodinu autobu-sem, aby mi pomohl, ale to už tu nic nebude." Paní se mi zželelo, proto jsem zavolala synovi, aby přijel s autem a paní i s nákupem jsme odvezli domů. Chtěli jsme jí mléko odnést až přede dveře, ale to odmítla, že ho dá do sklepa. Za chvíli přinesl její manžel klíče, a protože jsem trvala na tom, že jim ho do toho sklepa odnesu, pustili mě dovnitř. Když otevřeli dveře, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Sklep to byl malý, panelákový, z větší části zaplněný různými trvanlivými potravinami. Mléka v krabicích tam měli několik kartónů.
Je pravda, že v nás starších ještě po letech asi přetrvává minulá doba. To jsme stáli často ve frontách a kupovali zásoby toho, co bylo, aby něco vůbec bylo. Ale teď je teď a všeho je všude dost. A když se to spočítá, ani se to moc nevyplatí kupovat tak velké zásoby. Přesto to v Kauflandu každý čtvrtek vypadá, jako by měla druhý den vypuknout třetí světová.
Jedna z pokladních je má známá. Když jsme spolu při mém placení prohodily pár slov, řekla: "Já ty čtvrtky nenávidím!" Já se jí ani nedivím...
Nevím, jestli ta tři kila meruněk budou stačit na sedmdesát knedlíků, ale pro další nepůjdu. Nějaká mladá paní mi v obchodě řekla, že v nedaleké vesnici se dají natrhat levné jahody. Tak připravím přepravku a odpoledne vyrážíme. Nebo mám vzít raději dvě přepravky, nebo tři...? :)))
Těch knedlíků nakonec bylo padesát a hostů devatenáct. Knedlíky byly velké, proto stačily pro všechny...
