Za druhou světovou válkou do muzea? Nezbláznili jste se?

Strávit Den vítězství v muzeu je pro mnohé možná šílená myšlenka. Ale třeba by byli překvapeni. Muzea už dávno nejsou tiché a poklidné instituce, jejichž posvátnost člověku snad ani nedovolí dýchat…

Skutečně, ty doby už jsou pryč, kdy jít do muzea druhé světové války znamenalo připravit se na čtení sáhodlouhých informačních panelů a na pověstné skleněné vitríny s desítkami prakticky pořád stejných uniforem a zbraní. Čtenáři, co pamatují, si určitě vzpomenou na povinné výjezdy do památníků – ti z Moravy třeba na Hrabyni - které už zdaleka vítaly rudou hvězdou a srpem a kladivem. „Pravda“ předkládaná v podobných institucích mnohým patrně vězí v krku dodnes a nahlodává naši důvěru v poznání minulosti…

Tento blog ale není o tom, za jakou pravdou máme do muzea chodit, či jestli v nich muzea hlásají osvobození Československa po druhé světové válce, nebo jeho okupaci. Do muzea druhé světové války dnes jdeme kvůli tomu, abychom válku zažili všemi smysly. Třeba tak, jak ji pociťovali vojáci na frontě, když vedle nich vybuchl granát, nebo povstalci během Varšavského povstání, když se plazili pod zemí skrze kanály do bezpečí, či oněch sedm parašutistů, kteří v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze bojovali svůj poslední hrdinský boj.

Takové Muzeum Varšavského povstání je snad nejvíce hlučícím místem ve Varšavě. Tisíce návštěvníků jim projdou každý den, ale ne kvůli vitrínám. Těch je tu jen velmi málo. Návštěvníky táhne mimo jiné to, že povstání tu můžeme zažít doslova na vlastní kůži. Symbolické srdce povstalců v podobě vysoké kamenné stély tu pro povstání tluče již v předsálí a vy bezděky během prohlídky chytáte jeho rytmus. Hlasité výbuchy bomb a granátů vás když ne přímo lekají, tak aspoň způsobují nepříjemný pocit. Když procházíte tmavým kanálem – které snad nejvíce proslavil ve svém filmu A. Wajda – slyšíte podivné zvuky a vzdechy, jako by se tudy někdo prodíral již před vámi, a je vám z toho trochu úzko.

Kanál v Muzeu Varšavského povstání, který spojuje dvě části expozice.

V muzeu najdete i novou repliku kanálů a tady se už vážně nepostavíte. Kdo se bojí tmy, do kanálu nemůže.

Tohleto muzeum vás svými zvuky polapí a nepustí ani ve výtahu. Zmáčknete čudlík do vyššího patra expozice a místo poklidného šrumu výtahu vás zaskočí kurážná píseň povstalců, kterou prostě vyslechnete, ať chcete nebo nechcete. V „rudé“ sekci vás doprovází nepříjemný hukot motorových vozidel a bojová sovětská píseň, protože v tom, kdo je okupoval, mají Poláci jasno. Podobná bojechtivá píseň zní totiž také v sekci, kde jsou představeny (zlo)činy Němců ve Varšavě.

„Rudá“ sekce do očí doslova bije, a o osvoboditelích se tam píše zásadně v uvozovkách.

Takových „nových muzeí“ je v Polsku více. Návštěvnost je obrovská, to by se možná našinec divil. Na lidi tam v těchto muzeích čeká zážitek – občas si tam připadáte jako ve filmu, občas jako v divadle. Věrohodné dekorace mají co nejvíce přiblížit tehdejší dobu, abyste se doslova cítili jako její součást. V Muzeu druhé světové války v Gdaňsku procházíte předválečnou ulicí s kamennou dlažbou a fasádami domů po obou stranách, čtete nápisy ve výkladních skříních a posloucháte písně, které se tehdy hrály.

Předválečná ulice v Muzeu druhé světové války v Gdaňsku.

Ale nejen to, v současných muzeích můžete historii i pocítit, a to přímo čichem. Ve stanu připomínajícím masakr ve varšavské čtvrti Wola jsou v Muzeu Varšavského povstání vystaveny exhumační protokoly a řeknu vám, nezdržíte se tam, a to nejen kvůli přítmí s nepříjemným osvětlením (což je myslím záměr), ale také kvůli tomu, že to tam páchne tak trochu po – rozkládajích se tělech (brrr!).

I u nás muzea připomínající druhou světovou válku nastoupila nový trend. Výbuchy, výstřely, sirény, zvuky známých Stuka bombardérů, to vše v nich najdete. Ale také rytmický zvuk jedoucího vagónu se zamřížovanými okny a dřevěným obložením, v němž se ocitnete v přítmí a který vás veze – vy víte kam; opakující se ostrý svistot gilotiny, z něhož vám běhá mráz po zádech a který vám zní v uších ještě dlouho po prohlídce (je to tak, gilotina byla mnohem efektivnější popravčí nástroj než provaz); nebo zrychlený dech parašutistů, kteří se právě dostali do úzkých za stěnou krypty s malým okýnkem, z něhož vedou hasičské hadice – a vy jste svědky jejich posledních výstřelů – prásk, prásk, prásk, prásk!

Story of Prague muzeum a Operace Anthropoid.

Nevím, jestli jsou čtenáři nyní přesvědčeni o tom, že stojí za to zavítat do muzea druhé světové války, každopádně, jak s tímto zážitkem naložíme a jak nás nasměruje k porozumění minulosti, to už nechám na každém z nás.

Fota byla pořízena autorkou článku.