Tokio – nejbláznivější město světa

Co zaujme člověka, který se ocitl poprvé v Tokiu? O komiksových postavičkách a herních automatech, plastových jídlech, společné vaně i nalajnovaných linkách.

Některé věci jsou možné snad jen v Japonsku. Tak například návštěva druhé nejvyšší věže na světě, Tokyo Sky Tree. Na první vyhlídkové plošině ve výšce 350 m je všechno ještě normální, prostě obdivujete fantastické výhledy na město a řeku pod vámi. Pak vás ale vyveze částečně prosklený výtah (óoch, tají se dech) na druhou plošinu, do výšky 450 m, a tam to začne. Všude kolem vás barevné komiksové postavy a výjevy z animovaného filmu, takže si říkáte, nad čím tady máte žasnout. Pro některé návštěvníky je to jasné – přišli sem ne kvůli výhledům, ale kvůli Jujutsu Kaisen, což je poslední velký hit anime na motivy stejnojmenného manga (jak hrdě informují v Tokyo Sky Tree, kasovního trháku, který sklidil úspěch po celém světě a vydělal téměř tři desítky miliard jenů). No dovedete si představit, že by ve Francii vyzdobili Eiffelovu věž třeba Třemi mušketýry a na to lákali návštěvníky? Dramatická hudba vás nenechá jen tak poklidně nahlížet na město pod vámi a přímo vás nahání do náručí postav v životní velikosti, s nimiž se můžete pořídit parádní snímky, do kavárny, kde prodávají speciální tematická menu, a do obchůdku, odkud si můžete oblíbené hrdiny odnést s sebou v podobě sofistikovaných figurek.

Tokyo Sky Tree, ocelová věž vysoká 634 m. Zvenku vypadá velmi seriózně...

Jujutsu Kaisen na druhé vyhlídkové plošině ve výšce 450 m. Výstava, která je součástí prohlídky, ať chcete, nebo nechcete.

Hudební koutek, kde hraje ještě bláznivější hudba než ta, která zní po celé trase okružní vyhlídky. A docela hlasitě...

Tokyo Tower, červená napodobenina Eiffelovy věže z roku 1958 a jedna z top atrakcí hlavního města, na tom není o moc lépe. Před dvěma lety jí mezi nohama vyrostla nevzhledná betonová budova, která má spojit staré s novým. To už si vůbec nedovedete na Eiffelovce představit – že by sem proudily davy ne kvůli věži samotné, ale kvůli zábavnímu centru, plnému her s virtuální a rozšířenou realitou, e-sportů a herních počítačů.

Tokyo Tower, s novým zábavním parkem u jejích nohou.

Někdy je lepší vidět památky spíše zdálky.

Pokud pak skočíte rovnou do Akihabary, což je známá čtvrť nejrůznějších obchůdků a obchodů s elektronikou, vaše bláznivá cesta Tokiem pokračuje. Komiksové postavičky a postavy na stěnách domů jako reklamy, mrkají a smějí se na vás, a obrazovky různých velikostí se předhánějí v tom, která z nich bude vyluzovat hlasitější zvuky. Jako byste se stali jednou z těch postaviček, kolem níž to svítí, bliká, píská a hraje. Obchody lákají na vše možné i nemožné, od seriozní eleltroniky, přes manga až k nejrůznějším figurkám a plyšákům a vám to nedá nezkusit aspoň jeden z těch herních automatů, protože 500 jenů to opravdu není tolik a třeba si nějakou tu figurku odnesete jako suvenýr.

Akihabara, kde vše hraje a mluví...

Večer jsou reklamy daleko působivější.

Šibuja proslula jako nejrušnější přechod na světě, v jeden moment tu prý přechází až 2 500 lidí. Řeknu vám, většina z toho musí být turisté, kteří nikam přecházet nepotřebují a jen se tím přecházením všemi možnými směry baví. Foťáky a mobily nad hlavami, aby to vše zachytili, a jeden směr, druhý směr, třetí směr a tak dále, protože to je prostě zážitek. A protože si nejste jistí, jestli se přes ty davy vůbec dostanete na druhou stranu. A protože z toho mají všichni legraci. Naprostá bláznivina – přecházení křižovatky jako turistická atrakce.

Přechod na Šibuji.

Abyste si trochu oddechli, pokocháte se pohledem na rafinovaná plastová jídla, která jsou vystavena před většinou hospůdek, co se jim říká izakaya, protože musíte přece vědět, co si objednáváte. A v hotelu se můžete naložit do onsenu, tradiční japonské veřejné lázně. Pokud někomu dělá dobře voda horká 40 stupňů a nevadí mu koupat se docela nahý spolu s dalšími lidmi v jedné vaně, ženy a muži samozřejmě zvlášť a bez tetování prosím, může dosáhnout patřičné očisty i relaxace.

Prý existuje i speciální obchod, kde si plastová jídla můžete koupit...

Kdo by neodolal?

Protože to všechno potřebujete na další putování bláznivým Tokiem. To kdybyste si třeba chtěli zkusit navléct se do šatů vaší oblíbené komiksové postavy a projet se na kárách po městě – prý je to úžasný zážitek jezdit jako želva Ninja po Tokiu. Nebo se připojit k mužům v bílých košilích – protože japonští muži snad jinak oblečeni ani nechodí – a vyhodit si s nimi z kopýtka v jednom z pačinko, heren, které jsou skoro na každém kroku. Kapsulový obchod s hračkami z vás vymámí další jeny na další bláznivé figurky a psí útulek v nákupním centru vás už ani nepřekvapí – když jdete nakupovat do obchoďáku, tak si prostě odložíte psa, nebo si ho možná rovnou koupíte, koneckonců v Tokiu je možné všechno.

Káry se blíží k přechodu u Šibuji, úžasný zážitek začíná...

Kapsulový obchod s hračkami, seriózní obchod v luxusním nákupním centru. Automaty šetří místo.

Abych to uzavřela. V Tokiu můžete bláznit, jak chcete, ale vše v nalajnovaných linkách. Takových, do kterých se řadí lidé jeden za druhým, když čekají na metro nebo na autobus. A když si té lajny před parkem s císařským palácem náhodou nevšimnete, už vás tam hlídači hned hrnou, jako že se chodí tudy. Bláznit, ale přitom poslouchat. Některé příkazy se dají jen přivítat – zákaz kouření na ulici pod pokutou si přímo vychutnáváte. Trochu vás sice mate to, že na ulicích nejsou odpadkové koše, ale na co taky, když jíst na ulici se nesluší a pít alkohol se zde taky nesmí. Můžete si bláznit do alelujá, ale nezapomenout pracovat. Třeba dělat konec fronty při čekání na autobus. To si vezmete do ruky cedulku, kde je napsáno konec fronty, a postupně se řadíte vždy za posledního čekajícího cestujícího, protože ti už překročili nalajnované linky a mohli by se začít řadit jinam. Jak jednoduché. Anebo můžete dělat naháněče lidí do autobusu nebo do metra, aby se jich do vozu vešlo co nejvíc.

A pak přijedete domů do Česka a divíte se, proč se vám to u nás zdá nudné, fádní, prázdné a jakoby bez života.

Fota byla pořízena autorkou článku.