Tajemství nalajnovaných čar aneb co může za japonskou pořádkumilovnost

O lajnách v metru, ceduli s nápisem „konec fronty“ i o tom, že před císařským palácem není radno volně běhat. A o tom, jak Japonci lajny dodržují a jak by bez nich byli bezradní.

O Japoncích se říká, že jsou pořádní, pracovití, organizovaní a dodržují pravidla. Proč tomu tak je, není zrovna lehké vysvětlit. Může za to šintoismus, buddhismus nebo ještě něco jiného? Málokdo si přitom vzpomene na nalajnované čáry... Nenechme se mýlit, to právě ony dělají z Japonců Japonce. Bez nich – žádný pořádek, žádná organizovanost.

V Japonsku na nalajnované čáry narazíte na každém kroku. Třeba hned po příletu v metru nebo při čekání na proslulý šinkanzen. Že byste si prostě stoupli k okraji nástupiště, jak se vám zachce – to ani náhodou. Stojí se v nalajnovaných pruzích pěkně jeden za druhým tam, kde se poté otevřou dveře, a vy prostě právě v tomto pořadí nakráčíte do metra. Že by někoho napadlo na lajny kašlat? Kdepak, prostě si stoupnete do lajn, i kdybyste měli být jediný člověk na celém nástupišti. Mimochodem – šinkanzen byl docela zklamáním – wifi nefungovalo a od kufru, který jsem si musela dát před sebe, jsem měla otlačená kolena.

Za prvního čekajícího na další vlak metra se postaví druhý, za ním třetí atd. Z nalinkovaného pruhu se nevybočuje. Čáry jsou přesně před fialovou zábranou, která se otevírá spolu s dveřmi metra. Díky zábranám tak nemůže nikdo do kolejiště spadnout.

Pojďme zpět k metru v Tokiu. Náhodě není ponechán ani výstup. Vyjít ze dveří a bezradně se rozhlížet, kudy se vydat, to tady odpadá, protože obrazovky nad dveřmi vagónu vás před další stanicí nezapomenou detailně informovat nejen o jejím názvu a zda se vystupuje dveřmi vlevo nebo vpravo, ale také o tom, ve kterém vagónu metra se nacházíte a kde jsou jaké východy ze stanice. Takže vy už víte, že jste vlevo a potřebujete na východ doprava anebo opačně. S lehkostí přestoupíte, protože o všech přestupech jste taky pomocí obrazovky informováni. Jestli chcete mít v Japonsku z něčeho skutečně zážitek, tak je to jízda metrem, ve kterém to doslova žije. Kromě těchto informačních obrazovek jsou samozřejmostí další obrazovky s reklamami, z nichž to na vás mrká a bliká, a nepřeslechnutelná hlášení v japonštině a v angličtině.

Informační tabule ukazuje, kde jsou v příští stanici východy a jak se jmenují.

Vagón metra. Chvíli mi trvalo, než se mi podařila fotka, kde by nikdo nebyl.

A co třeba autobus? V Kjótu na autobusovém nádraží jsou lajny zase. Ale pozor. Tady už se to nemůže nechat jen tak. Cestující jsou totiž většinou cizinci, co se vypravili k některému z četných kjótských chrámů, a ti by mohli být trochu nechápaví. Takže proto tu máme pána v kšiltovce, červeném tričku a s rouškou přes obličej, co v ruce třímá obrovskou ceduli s nápisem „konec fronty“ a postupně se přesouvá za každého nového příchozího. Co na tom, říkáte si. Jenže nedocenitelnou roli pána s cedulí pochopíte, až když se fronta svou délkou přelije přes nalajnované pruhy. Jo jo, to hrozí opravdových chaos a tomu je nutné předejít. Japonci prostě myslí na všechno. Díky pánovi v kšiltovce je vše tak, jak má být. A navíc – je to docela pěkné povolání, takhle nosit tu ceduli.

Že lajny není radno překračovat, se přesvědčíte u císařského paláce. Nevím, kudy kráčel do císařského paláce náš prezident při jeho nedávné návštěvě Japonska... noví ambasadoři mohou přijet v kočáře... Prostě jsem si vyšla přes takové velké prostranství, takhle si to mašíruji přímo k hlavní bráně, v blízkosti nikdo, což je v Japonsku docela vzácné, ale nějak mi to nedošlo. Až po chvíli pozoruji, že na mě někdo volá – a on to byl jeden z hlídačů, co ten vchod a palác strážili – a že se mám zařadit do takového docela úzkého nalajnovaného pruhu, který se krčil podél jedné strany toho velkého prostranství. No považte.

Kočáry míří k císaři. Císařský palác chrání takřka neproniknutelná zeleň. Jinak jsou všude mrakodrapy.

Od hlavní brány můžete císařský palác zahlédnout jen zdálky. A císař může hlavní branou ven jen přes most.

Kolega Japonec, kterému jsem tuto příhodu vyprávěla, se smál a měl za to, že to docela dobře vystihuje japonskou mentalitu. Co vám mám říkat – Japonci by byli bez nalajnovaných čar docela bezradní a bez nich by nebylo ani Japonců.

Ten neustálý řád může být ale taky pěkně stresující. Tak nevím, asi můžeme být rádi, že se bez nalajnovaných pruhů obejdeme.

Fota byla pořízena autorkou článku.